„Kdysi dávno žil v Číně jeden mudrc, který se jmenoval Tang-Cia-O. Žil spoustu let, spoustu toho věděl o tom, co se děje na zemi i mezi hvězdami. Ale považoval se za nejmoudřejšího mezi lidmi, protože znal mnohé o tom, co se děje uvnitř člověka. Jednou k němu přišli učedníci a přistihli ho při neobvyklé práci. Na zahradě u stromu, pod kterým mudrc často odpočíval a přemýšlel, Tang-Cia-O dokončoval kopání svého vlastního hrobu. Učedníci se lekli a začali se ptát, proč to dělá dřív, než zemřel, dřív, než mu bylo nebem určeno. Mudrc odpověděl: ‚Abych pamatoval na Pokoj.‘ Učedníci se podivili a poprosili Tang-Cia-O, aby jim vysvětlil smysl svých moudrých slov. A on jim povyprávěl následující příběh: ‚Dnes jsem si sedl ke stromu, abych si odpočinul, a začal jsem přemýšlet o prožitém životě na této zemi. Pohroužil jsem se do myšlenek a uviděl jsem, jak se od mé duše Hun oddělil dobrý duch Shen a od mé duše Po se oddělil zlý duch Gui. Sedli si naproti sobě a začali si povídat.
Gui dobrotivým hlasem navrhl Sheni:
„Bylo by krásné žít ještě jednou!“
„Proč?“ podivil se duch Shen. „Jenom hlupák, který skončí svou unavující a těžkou cestu a přistoupí ke dveřím domu, se vrátí zpět, aby znovu překonal celou tuto cestu.
„A přece jenom, bylo by krásné žít ještě jednou!“ vesele řekl Gui.
„Proč?“ znovu zopakoval unavený Shen. „Abys byl jako svišť, který vyskočí z kolébky a schová se do hrobu? Ne, raději ať už skončí tato ohavná existence.“
Duch Gui smutně vzdychnul a řekl:
„A stejně by bylo krásné žít ještě jednou!“
„Vysvětli mi, proč? Abychom znovu poznali, co je to trápení, nemoci a ztráty? Ale vždyť život je věčná touha a nevyřčená muka!“
Duch Gui začal úplně plakat:
„Bylo by krásné žít ještě jednou!“
Když jsem je poslouchal, na okamžik mi bylo líto ducha Guie. Vždyť on zemře spolu s tělem a nenávratně se rozpustí v zemi. A v tom okamžiku jsem si pomyslel: „Bylo by krásné žít ještě jednou!“ V ten moment jsem se doslova propadnul do zapomnění. Duch Gui mě chytil a vesele nesl přes tmu do nového života. Přitom mi šeptal:
„Ano, ano, ano! Bude krásné žít ještě jednou! Vrátím ti mládí, naplním tvou existenci radostí, dám ti takové znalosti a naučím tě tolika řemeslům, umění, že náš život bude plný luxusu a radovánek.“
„A co za to budeš chtít na oplátku?“ zeptal jsem se s obavami. „Ne snad moji duši Hun?“
„Ale ne!“ zajásal a radostně vykřikl duch Gui. „Duše Hun je tvoje! O ni si nedělej starosti. I tak tě bude následovat a projdeš svým životem beze strachu a obav. Ale mám jednu podmínku, chci udělat jednu dohodu: půjdu vždycky o krok před tebou.“
Zamyslel jsem se. Neviděl jsem na tom nic špatného, a proto jsem souhlasil:
„Dobře.“
A najednou jsme se ocitli v pralese, v tom nejneprůchodnějším houští. Duch Gui šel odvážně vpředu, odhrnoval mi pichlavé větve, abych se mohl volně pohybovat a ani jednou se nezranil. Pomyslel jsem si: „Jak je jen tento duch Gui hloupý. Ať jde vepředu. Je to pro mě dokonce velmi dobré. Ať za mě dělá všechnu tu špinavou práci a já si budu jenom užívat života.“
Přišli jsme k obydlí mocného draka. Jako první k němu přistoupil Gui, drak se ho dotknul svým ocasem a naplnil jej silou. Když jsem uviděl, že mému duchovi se nic špatného nestalo, také jsem přistoupil k drakovi. Ten se dotknul svým ocasem mého těla a to hned omládlo. Drak udeřil ocasem o zem a ocitli jsme se ve světě, který omládl spolu s námi a ve kterém se šířila opojná vůně podivuhodných květin, kde nádherně zpívali neobyčejní ptáci. Zaradoval jsem se z pocitů plnohodnotnosti života a šel jsem k lidem.
Jak slíbil Gui, tak se také stalo. Předal mi své poznání. Najednou jsem vyčníval v radosti lidské prázdnoty, udivoval jsem všechny svými znalostmi, dovednostmi v řemeslech a umění. Ale stal jsem se jen slabošským sluhou svého ducha Guie. Ani jsem totiž nepomyslel na to, že myšlenky ducha Gui ve mně vždycky převládaly, ať jsem říkal cokoli, slova mého ducha Guie vylétala jako první. Mohl jsem dělat cokoli, ale původcem všech činností byl vždy můj zlý duch Gui. A pro svou dobrou duši Hun jsem nemohl udělat nic dobrého: ani myšlenkou, ani slovem, ani skutkem. Nemohl jsem s ní zůstat dokonce ani sám, abych získal sebe sama a svou cestu. A tak v mých očích celý svět zvadnul. Přestal jsem cítit vůni květů a neslyšel jsem už zpěv ptáků. Pochopil jsem, že mě zlý duch Gui podvedl, protože jsem mu dovolil, aby šel o krok přede mnou, a tak se ze mě stal jeho slabošský sluha, čímž také zotročil mou duši Hun. Hořce jsem litoval toho, co se odehrálo, a začal jsem plakat. Vždyť tehdy u stromu mi stačilo udělat jen jediný krok, abych získal pro svou duši Hun Pokoj a Harmonii. V tom okamžiku jsem se probral a prozřel jsem, pochopil jsem pravou podstatu. Vzal jsem lopatu a začal jsem kopat hrob pro tělo a ducha Gui, abych každý den, když sem přijdu, až do své smrti pamatoval na duši Hun a její Velký Dům Pokoje.‘
Učedníci se podivili jeho otevřenému vyprávění. Tang-Cia-O jim pověděl moudrost: ‚Lidský shon je marný. Lidé spěchají, mučí se obavami a zlostí, které přiválo Po. Mezitím Veliké Tao přebývá v božském pokoji. Ten, kdo má přání a myslí na ně, se znovu rodí v tomto světě kvůli svým přáním. A jen ten, kdo je dokonalý duchem, je osvobozený od přání a obav, pozná tajemství Velikého Tao a navěky opustí tento svět. Moudrý člověk jde cestou pochopení Nejvyššího v hlubinách sebe sama a v duchovní očistě o krok před sebou samým a vede ho Hun. Protože všechno je podmíněno zákony Nejvyššího. Nejvyšší řídí všechno, co existuje, a vede všechno, co existuje k dokonalosti. Dokonalost předpokládá dosažení konečného cíle – Pokoje. Protože Pokoj je zdrojem skrytého duchovna.‘
A Tang-Cia-O vyřkl moudrá slova, která přežila staletí: ‚Když chcete dosáhnout Pokoje Velikého Tao, pamatujte, že zrození vede ke smrti, ale jen skrze smrt můžete přijít k životu.‘“
Když Sensei dovyprávěl toto podobenství, podíval se na nás zkoumavým pohledem. A my jsme se mlčky dívali na něj. I když nastalo ticho, v uších mi stále zněl Senseiův hlas, který pronášel poslední frázi: „…pamatujte, že zrození vede ke smrti, ale jen skrze smrt můžete přijít k životu.“
„Jak přesně je to řečeno,“ pomyslel jsem si. „Když si vezmu například svůj život: pokud by mě Osud nepostavil tak blízko Smrti, pak bych si asi ani neuvědomil, co to je skutečný život. Tato slova jsou jednoduše univerzální nápovědou pro ty, kteří jdou duchovní cestou! Pokud se například podíváme na moje materiální přání, pak uvidíme, že když se ve mně objeví, tak si stejně dříve či později začínám uvědomovat nicotnost těchto přání a jejich prázdnotu, a tak tato přání ve mně v podstatě umírají. A když si přestávám přát takové hlouposti, pak se moje pozornost soustředí na mnohem důležitějších životních hodnotách. Nebo když se místo přání podíváme na mé obavy. Je to zase to stejné, vznik různých obav mě nutí k tomu, že v důsledku v sobě začínám hledat příčinu těchto obav a způsoby, jak se jich zbavit. V konečném důsledku, to dříve či později vede ke ‚smrti‘ mých obav. Když se člověk přestane bát, jak říkal Sensei, osvobozuje se od obav, začíná tedy chápat, co to je skutečný život. No ano, pokud obsáhneme lidskou bytost globálně, pak nám vyjde: dokud nezkrotíme svůj Materiální princip, nepocítíme, co chce naše duše a proč nám byl dán tento život. V tomto podobenství bylo přesně vyjádřeno, že k tomu, abychom šli po duchovní cestě, musíme jít vždy o krok před sebou samými, před svým Egem, aby nás vedla naše duše. Pak se nikdy nezmýlíme ve svém směru a dříve či později dosáhneme vytouženého cíle.“
Napsat komentář