Po svém výstupu z CL jsem se rozhodl usadit v Praze a pokračovat v tom, co jsem se naučil. Založil jsem organizaci Operational Defence Group a předávám svoje zkušenosti různým složkám: policii, armádě, bezpečnostním organizacím, civilnímu sektoru, červenému kříži a vůbec každému, kdo se chce postavit nebo bránit proti zlu.

Začátkem měsíce srpna mě kontaktovala francouzská stavební firma Sogea Satom, skupina Vinci, která měla zájem o výcvik O.D.G. Tato stavební firma má zakázky snad po celém světě a je také zaměřena na africký kontinent s výstavbou a rekonstrukcí cest a budov. Firma se angažovala v Demokratickém Kongu na výstavbě a rekonstrukci hlavní cesty v úseku Kinshasa – Kikwit směrem na východ země.

Politická situace dnes v RDC Kongu, které je bývalou belgickou kolonií, ještě není stabilní. V současnosti se v zemi pořádají první demokratické volby. Firma Sogea Satom se i přes tato rizika a nevýhody pustila do přípravy rekonstrukce dopravní tepny. Ředitel bezpečnosti této firmy, pan Laugerette, mne pozval do hlavního sídla firmy v Paříži, abych mu představil svůj plán výcviku.

Ten spočíval v myšlence vycvičit firmou angažované místní lidi tak, aby byli schopni lidem, pracujícím v sektoru, zajistit maximální bezpečnost. Pokud upřednostníme místní lidi, umožníme jim současně zabezpečit jejich minimální ekonomický rozvoj. Souhlasil jsem s touto variantou a podepsali jsme smlouvu na výcvik strážníků pro Sogea Statom v RDC (Demokratické republice Kongo). Začátkem září jsem odjel na výcvik.

Cesta byla náročná, z Prahy přes Paříž, kde se ještě v sídle firmy řešily administrativní záležitosti včetně víza pro Konga. Odtud jsem letěl do Brazzaville v Kongu, tam jsem musel jeden den zůstat, protože vízum do RDC tady bylo možné sehnat o něco jednodušeji, než v Paříži.

Příjemně mne tady překvapilo setkání s několika francouzskými občany, kterým jsme v roce 1998 pomáhali s 2 REP. Malinko jsme zavzpomínali. RDC s hlavním městem Kinshasa leží přímo na druhém břehu řeky, takže jsme se nakonec přesunuli čluny. Také přímo v Kinshase jsem strávil jen jeden den, během kterého jsme se zdejším ředitelem firmy probrali podrobnosti připravovaného výcviku. Potom se jelo zhruba 350 km džípem východně od Kinshasy, až k městu Kikwit. Cesta trvala kolem devíti a půl hodiny, takže jsem měl dost příležitosti seznámit se s terénem. Včetně toho, že cesta může najednou skončit. Musím prohlásit, že navzdory různým názorům jsou na tom české cesty opravdu o dost lépe.

Dorazil jsem tedy do obytné zóny a první tři dny věnoval průzkumu oblasti a rozmístění firmy. Potřeboval jsem mít přehled ohledně bezpečnostních kritérií. Bylo, co dohánět a napravovat. Stačila objížďka a viděl jsem nevyhovující oplocení sektoru firmy, špatně umístěné osvětlení, nedostačující zabezpečení budov, obytných částí stejně jako pracovních. K tomu jsem zjistil nedostačující rádiové spojení a pár dalších drobností. Hned jsem všechno konzultoval s ředitelem stavby a udělaly se zásadní změny.

Protože jsem díky působení V CL zažil pár afrických misí a už před odjezdem jsem přibližně odhadoval, co mne tady čeká, nedělal jsem si žádné starosti. Představili mi 27 lidí, kteří měli hlídat objekt a materiál firmy. Lidé, pocházející z oblasti Kwango, kde se stavba nachází, jsou známí určitou intelektuální nevyspělostí a sklonem k násilí. Aby to nebylo moc jednoduché, měl jsem žáky ze dvou klanů, které se nemají moc v lásce a pořád si musejí dokazovat, kdo je lepší.

Moji žáci byli ve velkém věkovém rozmezí, nejmladšímu bylo 25 a nejstaršímu přesně o třicet víc, 55 roků. Neměli mezi sebou žádnou hierarchii, jenom onu příslušnost k různým klanům, o které jsem se zmínil. Takže bylo jednodušší s nimi pracovat, mohl jsem vystavět snadněji hierarchii služební. Měl jsem štěstí, že měli všichni minimální školní vzdělání a proto kurz probíhal jak v učebně, tak v terénu. Pár žáků sice mělo nějaké znalosti z armády nebo security, například z ostrahy amerického velvyslanectví, ale ostatní byli z okolních vesniček. Uvítal jsem, že číst a psát uměli všichni.

Kurzy byly zaměřeny na práci strážníka v ochrance a na jeho zaměření, pro mé žáky se výuka zúžila. Takže jsem chtěl, aby zvládli základní stupeň ochrany objektu, kontroly při vstupu a výstupu z objektu, organizaci stráže a její časovou náplň, úspěšné a správně podané hlášení, organizaci hlídek a jejich nasazení. Pochopitelně měli zvládnout také znalost bezpečnostního zařízení firmy, základy první pomoci, taktické myšlení a postupy při řešení problému v oboru. Nevynechali jsme ani základní znalosti v taktickém nasazení proti manifestacím nebo náhlému shluku lidí, zvládli jsme s nimi kontrolu osoby a velká část byla věnovaná sebeobraně s její gradační stupnicí použití síly a práci ve skupině s velkým důrazem na disciplínu.

Na konci prvního týdne jsem konstatoval, že žáci jsou dobře naladěni a pracují na sobě opravdu cílevědomě. Po prvních lekcích sebeobrany si sice stěžovali na bolesti břicha, ale koncem týdne už nebylo nic slyšet. Opravdu pozitivně přijali všichni tuhle nezvyklou, intelektuální i fyzickou zátěž. Mentalita zdejších lidí je zajisté odlišná od té v Evropě, navíc se na nich negativně podepsala politická nestabilita země a vůbec všechno, co tady v posledních letech zažili. Proto můžu říct, že mne žáci příjemně překvapili svým dobrým přístupem a přímo radostí z možného výcviku.

Přitom nás nerozmazlovaly žádné vymoženosti. Učebna neměla ani lavice, vlastně to byla jenom taková slaměná chatrč, horko kolem čtyřiceti stupňů, prostě africké podmínky. Tak to bylo se vším, musel jsem se spokojit jen s tím, co tu bylo po ruce. Samotní žáci na tom také nebyli dvakrát dobře, místo adidasek nebo aspoň nejobyčejnějších teniskách mi běhali v žabkách, ale vůbec jim to nevadilo. Hlavně, že všechno dělali dobrovolně a s chutí.

Během druhého výcvikového týdne se najednou po okolí začala šířit fáma, že se tady cvičí žoldáci. Že si francouzská firma najala člověka na jejich výcvik. V televizi RDC bylo ve zprávách řečeno to samé, také výcvik žoldáků. Političtí představitelé reagovali rychle, přijeli můj výcvik zkontrolovat. Takže jsem jim představil tréninkový plán a na vlastní oči se přesvědčili, že na tomhle místě opravdu žádná vojenská základna není a výcvik je zaměřen pouze na security. Nakonec odjížděli dost spokojení a dokonce potěšení z možností, jaké poskytujeme místním občanům. Snažili se využít situace a chtěli mi dodat ještě několik žáků, ale já jsem odmítl.

Snažil jsem se u žáků vybudovat hlavně základ pro profesionální přístup a zodpovědnost. Testoval jsem je neustále, při každé činnosti. Stačí třeba basket nebo jiné míčové hry a hned poznáte, jak kdo reaguje na neúspěch, jestli dokáže přihrát nebo chtít strhnout všechno na sebe. Moji žáci byli hodně impulsivní, ale když jsem jasně řekl, že nebude žádný křik a zloba, myslel jsem to vážně a také to vyžadoval. K jednomu takovému výbuchu při hře skutečně došlo, nikdo se ale k tomu naštvanému chlapovi nepřidal. Jenže také nikdo z ostatních nijak nereagoval, jako by o ty ostatní vůbec nešlo. Takže jsem je nechal být a nemluvil s nimi. Běhali za mnou jako pejsci, prosili, ať se nezlobím. Nechal jsem je pár dní přemýšlet a řekl jim nakonec svoje. Dobře pochopili, o co mi jde.

Práci ve skupině jsme zdokonalovali i při ranním běhu. Třeba takovými drobnostmi, jako byl zpěv konžských písní nebo vstřícným chováním k místním obyvatelům. Učil jsem je, že nikdy nevědí, co se za chvíli stane. Například jsme potkali človíčka s plně naloženým kolem. Řekl jsem, ať kolo vezmou a vytlačí. Nechápali, ale na rozkaz se tedy ujali kola a dotlačili ho až na kopec. Človíček byl rád, žáci se zapotili zase trochu jinak a navíc museli společně zvládnout úkol.

Začátkem druhého týdne jsem přeci jenom přibral tři nové žáky do rezervy a tak jejich počet zaokrouhlil na třicet. Po třech týdnech jsem již slýchal první pozitivní reakce pracovníků firmy vůči mým žákům. Byli překvapeni jejich disciplínou a ochotou.

Nadešel týden třetí a v jeho průběhu došlo k malé dopravní nehodě. Osobní auto firmy se střetlo s jedním místním občanem, naštěstí bez vážných zranění. Jenže to stačilo na velice rychlé přiostření situace. Jak jsem už zmínil, jsou tady lidé velice agresivní a jakmile k něčemu dojde, hned se chytnou příležitosti. Jsou schopni maličkost dotáhnout až k pěknému fiasku. Zkrátka využít příležitosti, vyvolat násilí a přitom něco získat. Například si přilepšit firemním materiálem.

Byla to tedy prověrka mého výcviku jaksepatří. Strážníci ale reagovali podle instrukcí ode mne a situaci se jim podařilo zvládnout. Byla tu přítomná i policie, ta ale situaci dobře neřešila. Střílela do vzduchu, aby shromážděné lidi rozehnala. Ti se rozutekli, ale samozřejmě se za chvíli vrátili a byli ještě nažhavenější. Rozbili přední tabuli firmy a nadělali pár malých škod. Situace se nakonec zklidnila, ale přesto jsem na podporu stráže najali policii. Konce měsíce se očekávají prezidentské volby a tak je třeba počítat s možnými problémy. Společně s prezidentem firmy a majorem policie jsme sestavili nutné bezpečnostní body.

Přes to malé vzrušení s davem náš výcvik pokračoval dál. Moji žáci si při té události ověřili, jakou sílu a podporu jim dává jednotné vystupování a dodržení toho, co se naučili. Teď je čekala výuka zacházení s tonfou, jedinou jejich ochrannou zbraní. Většina žáků tento obranný předmět držela v ruce poprvé v životě. Měl jsem tady i čtyři místní mistry v karate, kteří tu zjišťovali, že sport je sport a reálný boj o něčem jiném. Docela mne rozesmálo tvrzení jednoho z těch mistrů, že místní ninjové tady trpí a dostávají při výcviku zabrat.

Moje metoda boje je zaměřena na kontrolu osoby s použitím gradační stupnice a tak je třeba dát pocítit změnu v použití síly. Tento styl sebeobrany si moji žáci docela rychle přivlastnili a zvykli si i na náročnost pohybů.

Koncem čtvrtého týdne výcviku začalo také testování. První testy byly písemné a žáci mne opravdu potěšili, když jenom jeden ze třiceti písemnou formu nezvládl. Celkový kolektivní úspěch byl ohromně kladnou záležitostí v mnoha směrech. To už začínala i docela srandovní doba, protože za mnou začali chodit i zahradníci, kuchaři, doktor a zedníci. Někteří si i vyrobili vlastní tonfy ze dřeva a chtěli se také učit sebeobraně. Sdělili mi, ža se jim výcvik velice líbí a že by se také moc rádi něco pro svou obranu naučili. Rád jsem jim pár zajímavých cviků ukázal.

Začátkem pátého týdne jsem své žáky oblékl do uniforem, které jim zakoupila firma. Samozřejmě to byl pro všechny náramně sváteční den. Lidem v této oblasti udělá radost každá maličkost, v téhle celkově chudé zemi se není čemu divit. Už vím, že se odtud budu vracet s poloviční zátěží a nechám tady pár věcí. Obdaruji ty, kteří je potřebují víc.

Další krutou, ale každodenní situací je časté, skoro bych řekl pravidelné, umírání v téhle zemi. I moji žáci se s krutostí osudu museli vyrovnávat, ani během krátké doby jejich výcviku se smrt jejich blízkým nevyhýbala. Bude asi ještě dlouho trvat, než se situace na africkém kontinentě změní.

Pátý týden jsem se tedy soustředil na závěrečné práce. Kontroloval jsem žáky během vykonávání jejich činnosti a předal jim poslední rady. Připravil jsem pro ně diplomy a koncem týdne jsem je oficiálně a slavnostně předal. Ze skupiny místních mužů se stali profesionálové, sebevědomí, spolehliví, klidní a zdvořilí při výkonu služby. Respektují služební hierarchii a bez ohledu na civilní problémy s příslušností ke kmenům a klanům dokážou pracovat v týmu. Moje mise v Kongu tímto skončila.

Při návratu jsem ještě strávil několik dní v Kinshase a firmě Sogea Satom tady udělal audit securité. Přece jen se blížily výsledky druhého kola voleb a mohla nastat krizová situace s potřebou evakuace. Vždycky je lepší počítat s těžkostmi, než se spoléhat na štěstí.

Závěrem mohu říct, že tato Konžská zkušenost byla nesmírně zajímavá, přinesla bohaté zkušenosti a proběhla bez větších problémů. Své bývalé žáky jsem ze zřetele nepustil, nedávno jsem například zajistil, že dostanou nové uniformy. Místnímu řediteli uniklo, že se ty první stačily opotřebovat. Jenže právě vzhled je pro strážné velmi důležitý, vždyť navíc jako první prezentují firmu před veřejností. Pokud cítí, že jsou bráni vážně, tím lépe dokážou udržet standard a kvalitu své práce.

Měl jsem za úkol vycvičit obyčejné lidi z afrického kontinentu, poměrně rozrušené politickou situací v zemi. Snad nejdůležitější bylo respektovat je, být jimi respektován a díky tomu je něco naučit. Myslím, že se mi to podařilo. Firmě jsem poradil s celkovou bezpečnostní organizací a hlavně je naučit předvídat a myslet na bezpečí lidí.

Po Kongu jsem nezahálel, mihnul jsem se i v televizi. Další velkou zakázkou na obzoru je odjezd do USA, kde v březnu 2007 bude naše IAODG cvičit SWAT police, US Marins. V Čechách také roste velká poptávka po našich službách. Na to, že jsem v důchodu, opravdu nijak nelením.

Zpět Příběhy