50h legie

Padesát hodin Cizinecké legie

Autobus nastartoval. V něm chlapi s černými dekami přes oči a s pouty na rukou. Pěkně každý sám, aby si nemohli povídat. Nikdo z nich neví, kam jedou, ani co je čeká. Stáž „50 hodin Cizinecké legie“ právě začala. V kavárně vokovického sportovního RS centra sedí 14 mužů. Většina z nich se vidí poprvé v životě. Ucucávají pití, dívají se po očku sobě, snaží se odhadnout, co je kdo zač. Co od něj můžou čekat. To se může hodit, protože sice nevědí, do čeho přesně jdou, ale každému z nich je jasné, že je čeká dřina. Možná největší v dosavadním životě. Přihlásili se totiž na stáž „50 hodin Cizinecké legie“, kterou pořádá Stan Gazdik. Sergent-chef, který v legii strávil 15 let, valnou většinu z toho v nejelitnějším výsadkovém komandu, které legie má. V Group commando parachute. To má 25 legionářů, v celé legii jich slouží zhruba 7500. Najednou se ozvou rázné kroky těžkých bot, doprovázené jemným cinkáním. Všichni zpozorní! Z patra po schodech sestupují dva legionáři v maskovacích uniformách s pověstnou képi blanc na hlavách. Cinkání je od medailí, které mají připnuté vlevo na prsou. Napravo se oběma leskne výsadkářský odznak. Kdo se usmíval, tak mu úsměv zmrzl. Tohle už vůbec nevypadá jako zábava! Atmosféra je od té chvíle zatraceně podobná skutečnému nástupu do armády. „Já jsem seržant šef Stan Gazdik, vedle mě stojí Láďa Jeřábek, který byl caporal-chef. V legii strávil 15 let, stejně jako já. Až mi podepíšete papíry, tak jste naši! Takže teď se ještě můžete smát. Nebo odejít.“ Nesměje se nikdo, nikdo neodchází, všichni podepisují. Že do toho jdou na vlastní zodpovědnost. „Určitě víte, že v Legii každý dostane nové jméno. Vy je dostanete taky!“ Sergent-chef pak vyvolává jednotlivá jména. Jejich majitelé je uslyší znovu až v neděli po poledni. Do té doby jsou „Un“ (Jedna), „Trois“ (Tři) a tak dále. Číslo má každý napsané na pásce na ruce. „V Legii se mluví jen francouzsky. Kdo z vás umí francouzsky?“ ptá se šéf Gazdik. Hlásí se tři kluci. „Ti vám budou překládat.“ Jeden z nich je ovšem Portugalec, takže s překladem moc nepomůže. Ostatně, je to tady malá cizinecká legie jak má být, protože kromě Portugalce jsou ve skupině ještě dva Slováci a Čech s francouzským pasem. Francouzštiny přibývá, porozumění ubývá. Nikdo se ale na nic neptá. Za pár hodin už začnou chápat, že ptát se musí, protože se jinak uklikují. Sergent-chef pak zase o něco později pochopí, že on musí ubrat s francouzštinou, protože jinak bude všechno trvat dvakrát tak dlouho. Všechno do pytle. Podle čísel kluci, vlastně už „angažovaní dobrovolníci“, tedy engagé volontaires (angažé volonters, kdybyste to potřebovali vyslovit) odcházejí do tělocvičny, ve které Gazdik denně vyučuje sebeobranu. Zdejší tatami je nejměkčí věcí, kterou v následujících desítkách hodin potkají. Před vstupem se zouvají a fasují polní batoh. „Nastoupit do řady!“ Oba instruktoři samozřejmě po tělocvičně rázují v kanadách. Caporal-chef rozdává černé plastové pytle. „Do pytlů dejte civil a všechno ostatní včetně řetízků, mobilů a peněz. Nic z toho nebudete potřebovat!“ rozkazuje. „A hněte se, začala vojna!“ Na povel sergent-chefa chlapi otevírají batohy a převlékají se do vyřazených československých uniforem vzor 85. Včetně trenýrek a ponožek. Docela překvapeně zjišťuji, že potetovaní jsou jen tři nebo čtyři. A už se objevuje první průserář. Třináctka si nesundal náušnici a balení batohu také zjevně není jeho silná stránka. „My na tebe počkáme, to víš, že jo!“ zvyšuje hlas Stan Gazdik. „Pomozte si, poraďte si navzájem, vyměňte si věci, jestli vám nesedí. Jste tým, tak se tak chovejte! Jen tak to můžete zvládnout!“ hustí do kluků. Většina účastníků v mundůru nevypadá moc pěkně. Vlastně vypadají jako pitomci. Přesně tak, jak má nové maso v armádě vypadat. Cesta ve tmě. „Batoh na záda, černý pytel do ruky, odchod do autobusu!“ velí šéf Gazdik. Do autobusu se nastupuje podle čísel. „Každý si sedněte sám,“ zní pokyn. „Po cestě žádné žvanění! Jediný, s kým můžete mluvit, je tady redaktor,“ ukazuje Stan na mě. „Rozuměli jste?“ ptá se. Po polohlasných odpovědích zvedl hlas. „V legii se odpovídá Oui, chef! A pořádně nahlas. Takže znova!“ houkne velitel. „Oui, chef!“ Znělo to docela vojensky. „Oukej. Teď dostanete každý pouta, abyste mi neutekli. Pro Třináctku mám krásný růžový, ty se mu budou líbit, když nosí náušnici!“ najíždí Gazdik na klasické vojenské hlášky. Sám už si připadám pomalu tak, jako když jsem v roce 1986 narukoval do Prostějova. Ta atmosféra bude nejspíš v každé armádě stejná. Nevíš nic, radši držíš hubu a doufáš, že se z toho nepoděláš… Po poutech dostali ještě všichni na hlavu zásahovou deku, která je stoprocentně neprůhledná. „Ne, že si to budete sundávat! Tady caporal-chef jede s vámi!“Autobus se rozjíždí. Instruktor hned přistihne pár maníků, kteří si posouvají deky tak, aby se mohli dívat dýchacími otvory a rovná jim je zpátky. „Do piči, to myslíš, že jsem slepej?“ komentuje jejich pokusy. Obcházím pár kluků a vyptávám se jich, co od své účasti čekají. Odpovědi jsou rozmanité. Třeba Jedenáctka uvažuje o tom, že by se do legie přihlásil. Od téhle stáže čeká, že se dozví něco o tom, jak se prosadit, ale také o tom, jak přežít v přírodě. Vím, že přežití v přírodě se na téhle stáži určitě probírat nebude. Ale říct mu to nesmím. To Desítka uvažuje o vstupu do české armády a tady čeká tvrdý výcvik, dril, dřinu, disciplínu. Chce zjistit, jestli na to vůbec má. Čtrnáctka „utrpěl“ v práci povýšení a kolegové mu tuhle stáž dali jako dárek. Na rozdíl od většiny ostatních kluků nedělá žádný bojový sport ani jinou fyzickou aktivitu. Když říká, že tady od toho čeká změnu, slibuji mu, že se jí určitě dočká. Tím jsem si jistý. Sedmička je ze Slovenska. Sloužil tam v armádě, ale neprošel výběrem k jejím speciálním jednotkám. Tak si chce vyzkoušet, co by ho asi mohlo čekat v legii. „Nečekám od toho nic konkrétního, ale snažím se být připravený na nejhorší,“ vysvětluje. Možná si na tahle svá slova vzpomene o nějakých 20 hodin později, když ho sergent-chef zjebe na tři doby, jak se říká. Nebo v neděli ráno, když má sám odvalit balvan, se kterým má co dělat sedm chlapů. A normální lidi si na jeho přemístění vezmou třeba traktor. Většinu cesty si povídám s bývalým caporal-chefem Láďou Jeřábkem. Výsadkář, specialista na boj z moře, ostřelovač. Později pak propagandista a náborář. Jen koukám, co všechno se dá v legii stihnout. Při představě, že bych měl plavat osm kilometrů v moři na čas a ještě před sebou tlačit pytel s výstrojí, jsem se málem utopil i na sedačce v autobusu. „Do Mogadiša (hlavní město Somálska, pozn. aut.) jsme přijeli v noci. Jak tam nefunguje pouliční osvětlení, je tam vážně tma jak v ranci. Na určené pozici mě ze všeho nejdřív zaujal smrad. Hroznej. Říkal jsem si, že tam někde musí ležet mrtvola, nebo co. V té tmě nebylo vidět nic. Jak začalo svítat, bylo to jasný. Ležel jsem na místě, kam se všichni z okolí chodili vydělat!“ vypráví instruktor. Voda byla i pro legii na příděl a tak musel zvládnout ve dvou litrech vody umýt sebe a ještě vyprat maskáče. „Taky bych tomu nevěřil, ale jde to!“ chechtá se Láďa. Jsme na místě. Stano se svým černým Pathfinderem už na nás čeká. Odemyká pouta, sundává klukům deky. A stejně jako při nástupu do autobusu i teď mluví prakticky jen francouzsky. „Compris? Rozuměli jste?“ ptá se rázně. „Oui, chef!“ zazní sborem. Vsadil bych se, že nikdo nerozuměl ničemu. Neusmívat se! Ubytování je spartánské. Podkroví nízké hospodářské budovy, do kterého se jde zvenku po schodech. I to je podobné skutečné výcvikové rotě na takzvané farmě u Castelnaudary, kterou procházejí všichni nové legionáři. Uložit batoh, vybalit věci a honem na nástup. Caporal-chef zatím vedle schodů zavěsil legionářský prapor. A hned po nástupu také přebírá výcvik. Francouzštiny sice ubere, ale zase se ji musí frekventanti naučit. Na pořadu je, jak se hlásit veliteli. „Engagé volontaire numero un, a vos ordres, chef!,“ řve Jednička, aby byl caporal-chef spokojen. (Jde o praktickou konverzační větu: Angažovaný dobrovolník číslo jedna, podle rozkazu, veliteli!) Před tím je potřeba vystoupit z řady, zasalutovat, plácnout dlaní o kalhoty a pak začít řvát. A pozor, salutuje se s dlaní dopředu. Instruktor Jeřábek je pedagog, nechává to kluky několikrát v klidu opakovat, aby si to zapamatovali. Jenže ne každému se to daří. Vlastně tak polovičce. Takže následuje to, co v legii následovat musí. „Jak si máš stoupnout?! Co máš říct?! Všichni ostatní k zemi a kliky! Dokud si ty nevzpomeneš. Tak dělej!“ řve caporal-chef. Čtrnáctka se potí, kluci funí u kliků, a co to jde, tak napovídají. Neklikuje se ovšem jen kvůli Čtrnáctce. „Dám vám radu. Neusmívejte se. To v legii není dobrý, tím šéfa jen naserete,“ vysvětluje zemitě Jeřábek. „Je peux disposer, á vos ordres, chef!“ to se říká při odchodu od nadřízeného a ta první slova zní zhruba jako „žepdispozé“. Klukům to jde lépe. Jejich francouzština se rychle rozšiřuje, protože si průběžně opakují také „Oui, chef!“ a „Non, chef!“. Nebo „En position de pompes! En bas! En haut!“ tedy „Pozici pro kliky! Dolů! Nahoru! (Francouzština nebude moc lehký jazyk, protože to en haut zní „vu“…) A také se dozvídají o základní ctnosti legie: „honneur et fidélité“ (čest a věrnost). Po hodině se zdaleka ne každý umí předpisově zahlásit a odhlásit, pozor, pohov i salutování také většinou nevypadá úplně předpisově. Přichází sergent-chef Gazdik. Stejně jako jeho kolega už nemá vyznamenání, ta se nosí jen při slavnostních příležitostech. Po krátké velitelské poradě nasazuje češtinu, francouzsky se už obrací jen na Portugalce. Budou fyzické testy. Kliky a dřepy se budou dělat po třech minutách, leh sedy minuty dvě a minutu angličáky. „Ukážete mi, jestli je ve vás velký hovno, nebo malý hovno!“ houkne celkem přátelsky velitel. „Můj sedmiletý syn na kempu udělal 90 kliků, tak si hrábněte, do prdele!“ huláká. Jede se ve dvojicích. Jeden stojí a počítá, druhý maká. Při leh-sedech Portugalec poprvé zvrací. Při angličákách podruhé. Šestnáctka, kterému je teprve sedmnáct a půl, se přidává. Ale začíná fungovat tým. Nikdo se od nich neodvrací, když konečně velitel dá do placu dvě láhve vody, opakovaně je kluci k oběma posílají. Po testech se konečně plní čutory vodou a je pár minut na oddech. Je 14:25. Legionářský kemp trvá asi dvě hodiny a zvrací třetí člověk. Milešovka poprvé. Ale jinak slastná chvíle. Svítí sluníčko. Jenže po ní bude následovat první cesta na vrchol Milešovky. Asi tak 300 výškových metrů. Vyrážím s kameramanem napřed, tušíme, že bychom mohli získat dobré záběry. O 20 minut později se k nám rychlou chůzí blíží frekventanti stáže. Najednou vzniká zmatek. Co se děje? Zase někdo zvrací. „Kurva, přece ho tady nenecháme ležet,“ slyším nadávat Jedničku. „Vy dva ho vezměte a jedem! Budeme se střídat po dvou minutách,“ řve rezolutně Trojka, ve čtyřiceti nejstarší účastník. A už jdou kolem nás. Mačkám spoušť, ale fotky mi vycházejí špatně, škubu foťákem. Jsem zpocený úplně stejně jako volontéři. Přitom jsme nejvýš ve čtvrtině kopce. Stan Gazdik chodí sám na vrchol kolem 20 minut, jak předvede následující večer. Kurzistům to tam a zpátky trvalo minut 75. Kus od základny je caporal-chef Jeřábek seřadil do dvojstupu a do cíle běželi, pěkně s počítáním: un-deux, un-deux… Najednou začínají vypadat jako vojáci.Po krátké pauze následuje test agresivity. Box na dvě minutová kola. Sedm zápasů s nasazením, za které by se nemuseli stydět ani ligoví borci. Většina kluků má s bojovým  uměním nějaké zkušenosti, ale pár jich o tom neví vůbec nic. A nechce se jim. Jenže nic jiného než boj není možné. Sergent-chef se stopkami se stará, aby každý pochopil, že se prostě musí rvát. Každou chvíli jde někdo na zem. Ať chce, nebo ne, musí zpátky na nohy a bojovat dál. A bojuje. Ještě, že všichni mají boxerské přilby, jinak by tři kluci skončili KO. Může se jen boxovat, kdo leží, je chráněný. „Nejste baletky, vy ho chcete srazit na zem. Dělejte! Neserte se s tím! Žádný šolichání!“ tak zní zadání. „Ukažte vůli!“ Třináctka má zase pech! Udeřil soupeře po odpískání kola. Stan vyletěl jako čert z krabičky! „Tys neslyšel píšťalu?! Co jsi za hovado, dát mu ránu po odpískání?! Chceš ránu ode mě?“ řve. Nečeká na odpověď a jednu mu dává. A pro jistotu hned druhou! Hlava v ochranné helmě se jen zaklimbá. Každý v tu chvíli ví, kdo je tady velitel! Třináctka ani necekne. Šestnáctka, nejmladší účastník, se rval jak o život. Přitom bylo zřejmé, že bojové sporty jsou pro něj španělskou vesnicí. Obstál. Portugalci soupeř vyrazil umělý zub, který jsme mu v polním ringu po chvíli našli. Pomlácení jsou všichni. Tentokrát nikdo nezvracel. Přitom by bylo proč. Je půl páté, velitel vyhlašuje pauzu na oběd. Jednotka má dohromady veliký pecen chleba a z batohů loví vojenské konzervy, takzvaná kádéčka. Sníst ovšem můžou jen jednu. S povděkem se tedy vrhají na okolní stromy a střásají z nich pláňata. Milešovka podruhé. „Máte s sebou koule? Tak ať to podle toho vypadá,“ huláká na nastoupené chlapy caporal-chef Jeřábek, když francouzské hlášení pořád připomíná spíš kuňkání,než vojácký projev. Už půl hodiny se zase opakuje „Engagé volontaire numero…“ Napovídá se jako ve škole, ale unavené mozky to už moc neberou. Takže se klikuje. Sergent-chefovi se to pořád nelíbí a tak se klikuje znova. Po dvaceti, po padesáti, jak to přijde. A za chvíli se bude klikovat znovu, o to se klidně vsadím. Gazdik kontroluje upravenost. Není spokojen. „Legionář musí být vždycky upravený, hlídejte si to vzájemně. Jste tým!“ nabádá je rázně. „Padesát kliků!“ Nemýlil jsem se, už je to tady. „Hej, inženýre! Jak to jdeš? Co to je za pohyb? Divoký kozy?“ řve Gazdik na pochodující Šestku. Jdu si doplnit vodu z barelu a vidím, že je plná chlupů z filcu, do kterého jsou navlečené polní láhve. Vedle leží ešus na nalévání, ale jak všichni pospíchají, tak do barelu potápějí celé láhve. Stres si zjevně vybírá daň… „Za jak dlouho budeš támhle u toho plotu?,“ ptá se sergent-chef Sedmičky. „A tam a zpátky? Za minutu? Tak gou! Všichni!“ Čtrnáct chlapů se řítí jako o život. „Máte 10 vteřin zpoždění. Padesát kliků! V armádě si musíte vážit času!“ práskne vzduchem rozkaz. „Oui, chef!“ Je půl šesté, všichni stojí venku. Přes trika si už mohli obléct blůzy. U nohou batohy, malují si vzájemně obličeje kamuflážními barvami. Včetně uší. Mimoděk si vzpomenu na film Commando, kde Arnold Schwarzenegger vyřeší kamufláž několika proužky barvy. S Láďou Jeřábkem se tomu smějeme. Následuje rychlá ukázka rozborky a sborky útočné pušky SA–58 a rozdání atrap zbraní. Batohy na záda, vzájemně si utáhnout popruhy, zbraň do ruky a pátrači už vyrážejí vpřed. Za nimi jdou s rozestupy ostatní dvojice. Je půl sedmé a před námi je dnešní poslední cíl, vrchol Milešovky. Tam bude večeře. Stano si po cestě několikrát svolává mančaft a vysvětluje další a další zásady taktického postupu. Pak se někam vypaří a za chvíli napadne náš pochodový proud několika slepými výstřely. V tu ránu všichni leží. Co nejpodobněji tomu, jak jim to sergent-chef vysvětloval. A znovu na nohy, jde se dál. Tma rychle houstne. Při jedné přestávce Stano zaslechne, jak někdo říká: „Podrž mi kvér, vymočím se.“ Gazdik vyletí jako čertík z krabičky. „Hoši, co to je za kravinu? Co budeš dělat, když nás teď napadne nepřítel? Pochčiješ ho?“ láteří hlasitě, byť jinak se při postupu komunikuje jen šeptem. „Když máš zbraň, tak neexistuje, že ji odložíš!“ Naklání se ke mně caporal-chef a šeptá: „V legii jsme museli se sapíky i spát, abychom si na to zvykli. Když už máš zbraň, tak ji nikdy neodkládáš!“ Potím se jak pověstné dveře od chlíva. Najednou si uvědomuji, že kluci od chvíle, co vystoupili z autobusu, seděli jen u pozdního oběda… Tak od půlky kopce někoho vzaly křeče do nohy, nemůže jít dál. Jenže jednotka se nemůže zastavit. A na cestě ho také nemůže nechat. Takže ho z každé strany podepřel jeden kolega a jde se dál. Jdi, nebo chcípni! Marche ou créve! Tohle heslo se v legii používá pořád. Ve čtvrt na deset jsme na vrcholu a obkličujeme zdejší hostinec. Po chvíli z něj vychází náš velitel a zve všechny na uzené s bramborem. Kamenná místnost je krásně vyhřátá, sušíme, co můžeme. Většina kluků ale výborné uzené jen tak oklovává, vracejí z půlky plné talíře. Co blbnou, je to jediné teplé jídlo za den, říkám si. Hlad musejí mít jako vlci, co se děje? Tuhle hádanku mi Trojka osvětlil v neděli odpoledne u kávy v RS centru. „Někoho napadlo, že Stan chce, abychom se nacpali, a pak nám dá nějakej šílenej záhul, abychom se všichni poblili. To nám přišlo dost pravděpodobný, tak jsme radši jedli jen trochu,“ vyprávěl. Jenže program byl jiný. Po jídle odchod do zastřešeného, ale z jedné strany otevřeného prostoru s prkennou podlahou. Vybalit spacáky a zalehnout. Vlezle tady nahoře fouká a teplota teď, něco kolem desáté večer, nebude o moc vyšší než 10 nad nulou. Kolik bude ráno? Dva, tři stupně? Stano zatím dává hostinskému Danovi vysílačku a vysvětluje: „O půlnoci je vzbudíš, vyhlásíš jim poplach. Pak mi zavoláš a já jim dám další rozkazy.“ No, tak to se kluci moc nevyspí, protože teď je něco po desáté. Oba instruktoři i kameraman a já, monitoři, jak nás polofrancouzsky překřtili, odcházíme. Z kopce je to skoro běh. Pan Gazdik si zjevně užívá, že to tam zná jako své boty. V hájence usedáme ve štábní místnosti ke kávě a probíráme den. O půlnoci sergent-chef bere vysílačku a sděluje na vrchol Milešovky: „Ještě pět minut máte všichni poplach. Udělejte si rozpis hlídek do pěti do rána. Hlídá se po dvou. V pět máte budíček, odchod na základnu. V šest tam na vás bude čekat horký čaj a nasnídáte se. Je to jasné?“ sděluje úsečně. „Oui, chef!“ Ještě stahuji fotky, užívám si kávu, vůbec nevadí, že není sladká. Důležité je, že nespím nahoře v té lednici. Budíka si nařizuji na půl šestou. To už bude caporal-chef zatápět pod kotlem, aby měly jeho ovečky na šestou slíbený čaj. Rapido! Rapido! V sedm přicházíme se sergent-chefem na základnu pod Milešovku. Nástup! „Máte 10 vteřin. Nechci vás vidět! Teď!“ Čtrnáct chlapů se řítí poschovávat za traktor a balíky slámy. Špatně! Zpět! Gazdíkovy povely práskají vzduchem. „Během k bráně a zpátky, teď! Rapido!“ Už to chápu: právě začala rozcvička. K bráně je to tak padesát metrů. Do kopce. Sedm maníků funí na téhle trase s dalšími sedmi maníky na zádech. „K bráně, tam vystřídat! Rapido!“ Už jste někdy běhali s osmdesáti kily na zádech? „Jedeme, 50 kliků, rapido!“ Plížení po balících slámy, těch velkých válcích, obalených rosou, to také není špatný seržantský nápad. A teď zase žabáky. Z válce na válec. Rapido, samozřejmě. „K zemi! Vztyk!“ řve Gazdik. Už jsem myslel, že tenhle základní cvik všech armád v legii není. Jak mě to mohlo napadnout? Ještě chvíli a rozcvička končí. Teď se bude sportovat. Šéf vyndává ragbyovou šišku. Uprostřed loučky, kde se bude hrát, jsou dva kameny té velikosti, že si na jejich přesunutí každý člověk zjedná traktor nebo bagr. „Ty šutry budou vaše branka. Ale ten větší si musíte přivalit blíž!“ dozvídá se jeden tým. Sedm chlapů se opře o balvan, rozhoupe ho a za chvíli je branka hotová. Může být tak 12 stupňů. Půlka kluků sundává trika, aby se odlišily mančafty. Ragby začalo. První minuta je vlažná, ale stačí dvoje troje Stanovo hulákání a mač nabírá grády. Řežba se vším všudy. Odřené lokty, klouby na rukou, pády z výšky… Svlečení vyhráli 3:0. Oblečení si lehají vedle sebe na záda a vítězové jim přebíhají přes břicha. Za každý gól jednou. Od rosy jsou mokří všichni. Teď se bude lapovat. Pro ty, kteří nemají ponětí o bojových sportech, jistě poutavý zážitek. Makačka pro všechny. Je za deset minut osm, rozcvička končí. Chvíle na pár hltů vody. Jednička se snaží někoho povzbuzovat. „To dáš!“ No, to se uvidí. Nevíte, co vás dnes čeká. Ale někdy je lepší nevědět. „Rapido, během támhle na louku! Třináctka je zase poslední. Pohněte, bordel!“ velí řízně sergent-chef. Bude se cvičit sebeobrana. „Pánové, jednoduše, žádný pitomosti! Tohle je armádní technika, to se používá, když jde o život, tady není na kraviny čas!“ rázně Gazdik komentuje předváděnou techniku ze systému corps a corps (vyslovuje se korakor), tedy sebeobrany vyučované ve francouzské armádě. Kdo nebyl špinavý od hlavy k patě po ragby, tak to dohnal teď. Padá se tu na záda, tu na břicho, nasazují se páky. Znovu a ještě jednou a ještě… Stano se s předváděním technik nemaže, je vidět, že to co dělá, opravdu funguje. A že to bolí. Aby to bolelo všechny, nechává dvojice vzájemně si bušit do břicha. Co taky jiného v sobotu v půl deváté ráno, že? Zatím, co se účastníci kurzu převlékají do bleděmodrých vojenských pyžam, uvažuji o tom, co všechno už je asi bolí, když mě po včerejšku bolí nohy? Nastoupená jednotka v pyžamech vypadá spíš jako oddíl vězňů. Říkám Stanovi, že k dokonalosti jim chybí jen čísla na zádech. „Vidíš, co není, může bejt!“ A už píše každému na záda a na prsa jeho číslo. Zvonit se nebude. Kluci se střídají u ručních pump, nafukují čluny. Menší pro instruktora, větší pro sebe. Půjde se na vodu. Instruktorský člun nesou čtyři, zbylých deset zvedá nad hlavu ten velký. A svižným pochodem vyrážejí přes kopec k rybníku vzdálenému asi dva kilometry. Je to pohled pro bohy, když parta cvoků v pyžamech kluše po silničce s člunem nad hlavou. Gazdik žene kameramana dopředu. „Bordel! Neflákej se tam vzadu, potřebuju je natočit zepředu. Rapido!“ U lesního rybníka, na jehož hladinu teprve před chvílí začalo svítit slunce, se mančaft dělí na dvě posádky. Ta první fasuje pádla a plovací vesty. „Na písknutí skočíte ze člunu do vody, otočíte ho dnem vzhůru, schováte se pod něj, na další písknutí vyplavete, obrátíte člun, vylezete do něj a pádlujete ke břehu,“ vysvětluje velitel úkol. Člun letí přes zábradlí stavidla do vody, frekventanti stojí v řadě a uvažují, jak budou do člunu seskakovat. Jenže sergent-chef ho odstrkuje dál na vodu. Než to komukoli stihne dojít, strká prvního do vody. Tak ze dvou metrů zahučí pod hladinu. Jak vyplave, letí za ním další. Všichni se pak shodli, že jim studená voda úplně vyrážela dech a k tomu ještě v každém odstartovala pořádnou paniku. Ještě, že má každý vestu. „Do člunu a pádlovat kolem rybníka,“ zní rozkaz Gazdika, který vyplouvá na malém člunu. Kolečko podél břehů je skoro u konce, když zaječí píšťala. Chvíli na to je sedm chlapů ve vodě a snaží se obrátit člun. V tom jim pomáhá osmý, který je na palubě a tahá za jednu ze člunových šňůr. Caporal-chef Jeřábek na to chvíli kouká, pak ucedí: „Pičo, jdu se radši slect, ať k nim neplavu v bundě.“ Naštěstí jsou potřeba jen jeho rady. Obrátit člun dnem vzhůru totiž není jednoduché. Hlavy na zkřehlých mokrých tělech pobírají rady jen pomalu a tak docela trvá, než posádka pochopí, co má dělat. Ten na člunu musí vzít dvě šňůry, stoupnout si na nafouknutý bok lodi, vší silou zatáhnout za šňůry a současně se co nejvíc zaklonit. Ti ve vodě se opřou o člun tam, kde jsou upoutané šňůry. Pak už se jim to podaří docela rychle. Teď ještě vklouznout pod loď a počkat na osvobozující písknutí. Jenže ani po něm není konec, ještě je potřeba člun obrátit zpátky. Nejdřív se musí někdo z posádky dostat nahoru. Ze studené vody ztuhlé a oslabené svaly nemají sílu a nikdo nezná správnou techniku. Až když mlhou zimy proniknou do uší rady obou instruktorů, dostává se jeden kluk nahoru, spojuje šňůry a s pomocí ostatních člun obrací. Za chvíli už zase celá posádka pádluje. Ale jen chvíli. „Ke břehu doplavte!“ velí Stano. Konečně se někdo začíná, plovací vestě navzdory, topit. „Hej, vy to nevidíte?! Vedle tebe se jeden topí a ty plaveš dál?!“ řve Gazdik. Portugalec má prostě pech. Topí se totiž on. Když ho kluci vytáhnou na břeh, nastává hromadné klepání a drkotání zubů. „Upalujte támhle na slunce, stoupněte si těsně vedle sebe do kola a chyťte se kolem ramen, tak udržíte víc tepla,“ uplatňuje Láďa Jeřábek zkušenosti bojového plavce. Druhé posádce zatím radí. „Až budete pod člunem, nekoukejte kolem sebe, zavřete třeba oči, není to nic pro lidi s klaustrofobií. A dejchejte pomalu, vzduchu tam není moc a rychle byste ho vydýchali,“ vysvětluje. A ještě jednou ukazuje, co má dělat ten, který bude obracet člun šňůrami. Zjevně pomohlo, že to vysvětloval ještě na suchu, protože druhá posádka, i když měla o dva lidi méně, celou operaci stihla v kratším než polovičním čase. Sonduji zatím u Ládi, zda Portugalec neumí plavat. „Každého jsem se ptal a všichni řekli, že umí. On taky. Jenže to nic neznamená, studená voda s tebou hrozně zacvičí. Bere ti rychle sílu a snadno v té zimě zpanikaříš,“ vysvětluje bývalý bojový plavec. V kolečku promrzlých kluků z první posádky je najednou rozruch. Natahuji uši. „Ne, vole, zvonit nikdo nebude,“ říká rezolutně Jednička. Někdo to chce vzdát? Protože zazvonění na zvon, pověšený na základně, znamená jediné: vzdávám to! „Neblázni, když to vzdáš ty, tak my ostatní to už nedáme taky, protože nám budeš chybět,“ argumentuje Trojka. Kdo uvažuje o zvonění, nevidím, ale vypadá to, že to napadlo rovnou dva z posádky. Na nástupu u člunů o zvonění nikdo nemluví. Popadnout čluny a rychle na základnu, do suchého oblečení, které se pěkně ohřívá vyložené na sluníčku. Sergent-chef přitom stihne zhvízdat Sedmičku, který si mu troufl říct, že nepůjde někoho střídat, že střídal před chviličkou. Ono to vlastně není zhvízdání, je to pořádný pojeb. A když se Sedmička chce na základně omluvit, nebo si o tom promluvit, reakce Gazdika je studená jako led. „Jdi pryč, teď s tebou nechci mluvit!“ Na konci stáže ho pak ještě jednou podusí, ale při předávání diplomu už ho konečně pochválí. Jen deset procent. V deset hodin jsme zpět na základně. Na nástupu velitel znovu vysvětloval, proč musí všichni fungovat jako tým. „Protože jen tým uspěje. Pamatujte si to!“ Do jedenácti je pauza. Aby nebyla tak strašně dlouhá, je spojená i s obědem. Vyhřáté uniformy na plotě rychle nahradila mokrá pyžama. „Poradil bych vám, abyste si sedli. Den ještě neskončil a noc nezačala,“ radí kaprál šef. Všichni se vrhají na cokoli, na čem se dá sedět. „Máte pauzu, sundejte si boty, najezte se a pak si zkuste na sluníčku na 20 minut zdřímnout. Neztrácejte čas zbytečnostma,“ naviguje kluky Láďa Jeřábek. Když už se skupinka frekventantů zbavila bot a s chutí loví z konzervovaných dávek jejich obsah, začínají někteří vypadat docela spokojeně. Některým naopak ani jídlo nezažene z tváří apatický výraz hodně utahaného člověka. „Některé vaše výkony, hlavně u boxu, vypadaly, že do nich dáváte tak 90, možná i 95 procent svého nasazení,“ říká caporal-chef a přitahuje tím pozornost relaxujícího mužstva. „Co se týká našeho instruktorského tlaku na vás, ve srovnání s realitou v legii, tak jsme tak na 10 procentech,“ pokračuje Jeřábek a rozmetává tak okamžitě iluze těch, kteří si myslí, že by tam v pohodě obstáli. Ale samozřejmě i těch, kteří jsou už teď vyšťavení a doufají spíš, že už nebude hůř. Ale fakt je, že celkově je momentálně nálada dobrá, o zvonu nikdo neuvažuje. S Jedničkou chvíli diskutujeme o tom, nakolik je tahle akce identická se skutečným začátkem v legii. I na základě Jeřábkových poznámek se nakonec shodujeme, že celkem identický bude obsah, ale intenzita jistě nižší. Hlavně v psychickém tlaku. Docela obdivuji Šestnáctku. Ještě mu nebylo osmnáct, je s odstupem nejmladší ze všech. A tak se trochu ostýchá začít sám hovor. Ale jak jde o práci, nebo o to někomu pomoct, je u toho hned. Všichni trénovaní se shodují v tom, že jde o nezvyklou zátěž, která v kombinaci s nedostatkem odpočinku dělá problém i jinak trénovaným lidem. A věří, že by si za pár týdnů zvykli. Otázka je, co by s jejich vírou udělalo to, kdyby instruktoři ze svého, zatím desetiprocentního nasazení, udělali nasazení osmdesátiprocentní… Určitě se ale všichni shodují na tom, že už začínají fungovat jako tým. A mají z toho radost. Čtrnáctka se dušuje, že tenhle dárek dá svým čerstvým podřízeným v práci pěkně sežrat. „Jestli si někdo bude stěžovat na špatné pracovní podmínky, tak mu ukážu pár hodin legie!“ směje se. Bylo by to dobře i pro něj. Nevypadá totiž jako člověk, který by z pozice šéfa někoho uměl seřvat, ani z něj nevyzařuje přirozená autorita. Tak mu snad tahle stáž trochu pomůže i v tom, aby byl lepší šéf. Portugalec je rád, že se s ním jde bavit Stan, který už se vrátil. Když se nenacvičuje francouzské zahlášení se veliteli, tak mlčí. To asi na psychice nepřidá. Po chvíli Stano, který už má na sobě třetí verzi oblečení, přeřazuje do režimu sergent-chef a vydává Třináctce pokyn doplnit čutory vodou. A vzápětí ho seřve, protože rozkaz opakoval sotva polohlasem, takže ho nikdo další už nemohl slyšet. Třináctce se prostě daří! Nástup. Jde se vyfukovat a balit čluny.. „Čluny jsme měli původně nechat tady, ale protože jste si včera nevzali na večeři ešusy, máte smůlu!“ úsečně sděluje velitel. „Odnesete čluny k lanovce na Milešovku!“ oznamuje. Dobrá nálada se poněkud vytrácí. Lanovka je totiž asi tak ve třetině kopce. Vyrážím napřed, abych měl šanci udělat dobré fotky. Kurzisté, tentokrát v roli nosičů, vyrážejí kolem tři čtvrtě na jedenáct. Na začátku stoupání dělám fotky, zkouším zachytit výrazy v obličejích. O pár desítek metrů dál je zhruba ve výši prsou přes cestu padlý strom. Jak jsem si mohl myslet, že by Stan dovolil, aby jej nosiči obešli? Samozřejmě, že se musí oba čluny dostat přímo přes něj. Tady přichází vhod, že ten větší se nese na žebříku. Druhý je zavěšený na dvou tyčích. Prozatím se žádné drama nekoná, nikdo se nehroutí. Sergent-chef jde s průvodem, kontroluje, upozorňuje, řídí střídání, když je to potřeba. Vypadá to ale, že kluci už opravdu docela fungují jako tým a velitelských zásahů už nebude potřeba moc. Snad. Vracím se na základnu. Zaslechl jsem reálně vypadající úvahy o celonočním pochodu. Jestli bude opravdu, nerad bych, aby mě museli vláčet, takže jdu odpočívat. Přeci jen, jsem tady kvůli reportáži a ne proto, abych zjistil, jestli na to ještě mám, nebo už ne. Caporal-chef zkouší na základně něco naspat, protože v noci na pátek měl noční a z pátku na sobotu se mu tak podařilo zabrat jen na půl hodinky. Je příjemné slyšet chvíli ticho. S chutí si zapaluji. Kameraman nabízí klobásu, kterou musíme sníst dřív, než se stážisté vrátí, abychom je zbytečně nedráždili. Z téhle stáže 50 hodin Cizinecké legie už asi něco stihlo přejít i do zdejšího prostředí. Jak jinak si totiž vysvětlit chování border kolie, která se dožaduje toho, aby ji někdo pořád házel klacky k aportování. A když se k tomu nemáme, začala po zemi tahat dobře pětikilový kámen. Uvelebím se na sluníčku a jde na mě spaní… „Un-deux, un-deux,“ kurzisté se vrací. Stano Gazdik běží vedle čelní dvojice a hlasitě udává tempo. Rychle napít a rapido nastoupit. K čemu jsou ty helmy? „Když budete tým a nebudete přemýšlet, tak vám to půjde a obstojíte. Přemýšlení po vás zatím nikdo nechce!,“ připomíná sergent-chef Gazdik. „Teď už jako tým začínáte vypadat. Šlo vám to teď líp než před tím?“ zeptal se. „Oui, chef!,“ zařvali všichni. „Ok, tak 50 kliků.“ Jenže zkušené oko seržanta se nenechá opít rohlíkem. „Všichni máte 50 kliků?“ Á, tuším, že je tady zádrhel. „Oui, chef!“ Gazdik přechází podél řady. „Ty máš 50?,“ vypálí na Jedničku. „Non, chef!“ No, tak je to tady. „A ty máš padesát?,“ pokračuje velitel. „Non, chef!“ Jaký asi bude trest? „Všichni sto!“ práskne rozkaz. Jednička, který se snaží o hluboké kliky, je poslední. Zbývá mu ještě 40 kousků… Rve se s tím, jak může. Jenže už nemůže. Vedle něj padá do vzporu Trojka, řečený Bejk! „Pojď, jedu s tebou!“ Přitom sám svoji stovku dokončil před chvílí a nevypadal na to, že by teď měl sil na rozdávání. Jo, tým vážně začíná fungovat! „Všichni do vzporu, těsně nad zem a držet,“ nasazuje seržant šef cvik také společný snad všem armádám na světě. Kluci drží, ale je vidět, že 150 kliků se vybírá daň. Ruce se začínají chvět, z každého lije pot. „Od teď držte 10 vteřin. Kdo to položí, bude trpět!“ burácí Stano. Kluci se hecují, řvou. Drží. Je jedna hodina odpoledne. „Po pauze poznáte, na co tady leží ty helmy,“ utrousil caporal-chef. „Na slaňování,“ vyhrkl někdo. „Hovno! Bude se jezdit na koních,“ odtušil Láďa Jeřábek. A všichni mu chvíli věřili. V pochodové formaci se ve dvě hodiny začínáme blížit k místu, kde se bude slaňovat. Asi půlka osazenstva to bude zkoušet poprvé v životě. Někdy v půlce cesty dává caporal-chef zastavit a vlevo v bok. „Podívejte se, jak je ta Milešovka v odpoledním slunci pěkná,“ nechává pár vteřin maníky kochat přírodním panoramatem. Oba už víme, že na ni večer polezeme zase. Docházíme k místu slaňování, Stano Gazdik už na nás čeká. Lana a pětačtyřicetimetrová skála také. Po instruktáži se po pěšince vzhůru šplhá s Gazdikem první horolezec. Přes veškerou snahu tohle nemůže probíhat rychle. Šplhání po kamzičí pěšině na vrchol skály chvíli trvá, opakovaná instruktáž taky není hotová za minutu a vyhoupnout se nahoře přes hranu skály, to zabere většině lidé delší čas, než si mysleli. Pětce to sebralo kromě času také odvahu. Zapomněl totiž na klasickou radu, nedívat si pod sebe. „Ty to nedáš? Ok, takže končíš, zvoníš,“ dal mu rozhřešení sergent-chef. A to zase ne! Pětka přeci nepřijel ze Slovenska proto, aby si zazvonil. Takže nakonec se přes hranu skály dostal a docela v pohodě i dolů. Pocit úlevy z něj doslova zářil. Když se ve stěně kousla brzda Jedničce, musel Stano sjet k němu, aby ji uvolnil. Nadával. („Pořád vám říkám, držte to lano zespoda, dlaní nahoru. Máte pak v ruce větší sílu, když potřebujete s lanem cuknout, abyste se dostali k zaseklé brzdě,“ láteřil zatím pod skálou caporal-chef Jeřábek.) Ovšem když se nervóznímu Portugalci zasekla brzda třikrát, to už byl koncert. Stano řval pokyny francouzsky z vrcholu, Láďa radil francouzsky zespoda. Pak prý, že se nebude mluvit francouzsky! Najednou tady byla půlhodinová jazyková exkurze. Kromě slova bordel se nám však nepodařilo poznat žádnou nadávku. Takže nikdo neví, kolik procent z oné půlhodiny nadávky zabíraly. Osobně tipuji čtvrtinu. Nakonec to dali všichni. „Teď už jsi jako commandos, víš, že se ti nic nestane,“ zaslechl jsem komentář. „Kdo neumí poslouchat a naslouchat, dělá blbosti jako vy,“ ochladil euforii po slaňování seržant šef. „My vás nechceme zrušit, chceme, abyste si z toho něco odnesli. Co, to už je ovšem na vás. Hergot, děláte to přeci pro sebe, ne?“ pokračoval. Po příchodu ze slaňování se zase probírají zbraně. Rozborka a sborka útočné pušky SA–58, tu musí zvládnout každý. Voják musí znát svoji zbraň. Už je pořádné šero, když Gazdik velí nástup na ubikaci. Doprostřed rozlehlého podkroví staví stolek, rozkládá na něm papírové kelímky a dvě plastové láhve červeného vína. Vypráví stážistům o historii legie, bitva u Camerone, pilíř jejích dějin, nemůže chybět. Pak nalévá víno a vysvětluje rituál „pour la poussiere“, tedy „na spláchnutí prachu“. Každý dostává plný kelímek a všichni zpívají Le Boudin. Pak do sebe na pokyn sklopí víno. Na ex. A vouz ordres, chef! Zvláštní chvíli utíná sergent-chef, když oznamuje, že vyrazíme na Milešovku. Dnes beze zbraní. S nasazenými plynovými maskami. Jdi, nebo chcípni! Víno s plynovou maskou našeho Portugalce dostalo do kolen. Zvrací a vypadá to, že už nikdy nepřestane. Normálně kolabuje. Zůstává na ubikaci, ostatní odcházejí. Ráno si to odzvoní. Vyrážíme do tmy. U brány potkáváme majitele naší základny. Přeje procházejícím postavám dobrý večer. Ráno bude vyprávět: „Říkám Stanovi, co se děje, oni mi ani neodpověděli na pozdrav? Ten se začal smát a zeptal se jen: Ty sis nevšiml, že mají všichni plynové masky?“ Jsme asi v půlce mírně stoupající pěšiny, která vede k patě kopce. S caporal-chefem uvažujeme nad pochodovým tempem, které skupina nasadila. „Tam vepředu je nějakej magor, kterej vůbec neví, jaký to je, chodit v masce,“ šklebí se Láďa. Tempo je vážně rychlé. Tak za minutu to přišlo. Šestka se ohýbá, strhává masku a zvrací. „Vidíte to? Hoši, uberte, nebo se z toho poděláte všichni! Ještě ani nezačalo stoupání,“ říká rázně caporal-chef. Postup se zpomalil. Po dalších asi sto metrech přichází rozkaz. „Masky dolů.“ Kolona se s úlevou nadechne čerstvého vzduchu. Stoupáme do kopce a dvoudenní únava se rychle projevuje. Víno jí určitě také pomohlo. Při zastávce u prvního altánku, kde se opět nasadily masky, nás dohání Stan Gazdik, kterému se snad jiskří za patami. „To jste teprve tady? Čekám vás nahoře.“ Jak se ze tmy vyloupl, tak v ní zase zmizel.Jdeme dál. Už zvrací další. A první batoh mění záda,  na kterých se nese. Celkem čtyřem klukům museli ostatní vzít batoh. Čtrnáctku a Patnáctku museli podpírat. Táhnout. Hlavně Patnáctku. Ten už má na říjen koupený lístek do náborové kanceláře legie ve Štrasburku. Tady ho posedla totální krize. „Kurva, odpovídej mi! Vypadáš, jako bys byl mrtvej!“ starostlivě ho sledoval caporal-chef. Čím déle se jde, tím víc lidi přitahuje okraj kamenité pěšiny, pod kterou číhá místy téměř svislý svah. „Hoši, všichni jdeme po levé straně, rozumíte!“ velí caporal-chef. Ten si užívá všech velitelských strastí, spojených s pochodem. Chvíli je vepředu, chvíli vzadu, obíhá nás jako ovčácký pes svoje stádo. Masky jsou dávno dole. Dobře to zvládá Šestnáctka, který dlouho nese dva batohy, Třináctka, který k tomu podpírá kolegu, i Sedmička, který někde po půlce také přebírá něčí batoh. Další batoh jsem chtěl vzít sám. „Nech to bejt, ty s tím nemáš nic společnýho,“ okřikl mě Jeřábek. A vzal ten batoh sám. Když naše karavana došla, po sedmdesáti minutách na vrchol, vyfasovala chleba, výbornou zelňačku a horký čaj. Ještě před tím ovšem caporal-chef nařídil povinné protahovací cviky. Po jídle ještě vyplnit písemný test, rozdělit hlídky, natáhnout suché triko a šipku do spacáku. Někteří usínali rovnou u testu. A Trojce se to povedlo úplně. Budíček bude v šest. Ještě, než zalezli do spacího pytle, bavil se Trojka se Čtyřkou. „U tohohle vůbec nemůžeš mluvit o penězích, takovej kurz nikde nekoupíš. A už vůbec ne s někým takovým,“ prohlásil Trojka rezolutně. V Americe se totiž podobné stáže prodávají za dva tisíce dolarů, tedy téměř 50 tisíc korun. Gazdikův program byl k mání za šest tisíc. Korun. V naší štábní ubikaci do jedné v noci probíráme, kolik lidí by došlo v masce až na vrchol. Shodujeme se, že nejspíš nikdo. Od toho už je jen kousek k další otázce. „Myslíte si, že je mezi nimi někdo, kdo by opravdu obstál v legii?,“ ptám se. „Hele, těžko říct. Zatím to vypadá tak, že ti co mají nejlepší fyzičku, nemají nejsilnější hlavu a obráceně. Což nedává nejlepší šance,“ shodují se oba bývalí legionáři. Pěkný magoři Ráno po snídani a úklidu nastupují stážisté před instruktory, na jejichž hlavách opět sedí pověstné čepice képi. Portugalec nastupuje ke zvonu. Ostatní si dávají 50 kliků. Pak ještě 100 kliků. A ještě 30. „Do 200 už chybí jen dvacet, to dáte!“ velí Gazdik. „Oui, chef!“ Jenže ještě není konec. Zase do podporu, břicho k zemi a držet. Každý dělá, co může, aby se udržel. „Nemůžete? Zazvoňte!“ popichuje seržant šef. „Ještě třináct vteřin. Kdo padne, zvoní,“ oznamuje. Stážisté řvou. Sami na sebe, jeden na druhého. „Drž!“ Teď to přece nemůže nikdo položit, pár vteřin před koncem! Povedlo se.

„Líbilo se vám to?“ ptá se Stano. „Oui, chef!“

„Máte na víc?“ je další otázka. „Oui, chef!“

„Přijdete zase?“ pokračuje Gazdik. „Oui, chef!“

„Tak to jste pěkný magoři!“ odtušil s úsměvem sergent-chef.

Když si po chvíli chodili účastníci pro diplomy a francouzsky se hlásili, vypadali ve špinavých maskáčích už opravdu jako vojáci. U kávy v pražském RS centru jsem se pak stážistů ptal, jestli jim Gazdik někdy lezl na nervy. „Člověče, ne. On to všechno umí. A umí to dávkovat,“ shrnul Jednička. „Jo a Láďa, to pro nás byla obrovská podpora,“ dodal Trojka. „Napiš tam, že tihle kluci nezůstali jen u snění a keců. Že zvedli zadek a šli si sami vyzkoušet, jak jsou na tom. Že jsou to frajeři!“ kladl mi na srdce Láďa Jeřábek, než se vydal na cestu domů na Moravu. Rád to píšu. Protože kdyby zítra začala válka, tak tihle kluci budou alespoň vědět, že musejí poslouchat svého velitele. A že válku nevyhrají jako jednotlivci, ale jen jako tým.

Zpět Příběhy