5. Díl

Neustále nám tady padá sníh, za dva dny napadlo více jak 60 cm. Je to paráda, jelikož já mám sníh rád a od té doby, co jsem v legii, tak jsem si ho moc neužil. Minulou zimu, jsem byl na misi v Africe na Djibouti. Tady v Sarajevu je neustálý kolotoč, ted‘ se zaměřujeme na dva základní úkoly, a to bud‘ vyrábíme saky s pískem pro bunkry, nebo odhazujeme ze střech sníh. Střecha má pouhých 50 m na délku a 20 m na šířku. Ze saků s pískem naše velení chce, asi postavit nový dům nebo co. Děláme jich mraky. Vyztužili jsme s nimi celé první patro a jak bylo hotovo, tak jsme to museli zase sundávat, jelikož naši architekti nedomysleli tíhu těchto saků. Celé patro začalo praskat, takže to byly velké fofry vše přesunout o 4 m dozadu. Na večerní službě žádné velké změny, Srbové opět intenzívně střílejí a my sbíráme plno raněných a mrtvých. Každý večer více než deset.

Další problémy nastali tím, že jsem přestali dostávat teplé jídlo, jelikož došly v kuchyni zásoby jídla. Letadla nemohly přistávat a my byli na suchu. Ještě, že jsme měli velké zásoby rácií, neboli strava v konzervách. Po večerní službě se nám někdy stane, že zůstane nějaký ten batoh se salámem nebo vajíčky, po těch co neměli štěstí. Říkáme jim, smrtící salám nebo krvavá vajíčka. Sníh pomalinku opět taje a z terénu je jedna velká břečka. Z domu mi rodina poslala turistický katalog a tak pomalinku plánuji, kam se zajedu podívat, až to tady skončí. Zde se nadá psát deník každý den, tak to jsou jenom také úryvky a situace, které mi zůstali v paměti a o kterých mám chuť psát. Večer jsme nakládali opět tři ženy, které neměli štěstí.

Byl jsem vybrán pro mezinárodní zápas v sálové kopané. V našem týmu jsme byli my, Ukrajinci, Egypťané a hráli jsme proti Bosňakům. Prohráli jsme 3:1. Není to jednoduché přepnout na rychlý pohyb, když člověk nemá tolik možností pro sport. Naše velení neustále a asi z nudy vymýšlejí různé nesmyslné věci, nad kterými člověku začíná rozum stát. Za měsíc přijede další posila cca 160 mužů z 2 REP a my se budeme opět stěhovat, to nám dnes sdělilo velení. Zbývají do konce mise už jenom 3 měsíce ze šesti celkových.

Byli jsme nasazeni také při dalších misích, jakými byla například výměna vojenských zajatců,  různé humanitární zásobování směrem do prostorů dosti izolovaných a nepřístupných. Srbové byli hlavní překážkou a dělali všechno proto, aby se nikdo do těch míst nedostal. Takže jsme například doprovázeli humanitární konvoj do Goražde, vyslaný z Bělehradu. Jeli jsme pěti transportéry a třemi kamiony, naloženými jídlem, léky a věcmi. Cesta byla obtížná, po neupravených cestách. První kontrolu jsme měli na místě Podromanija, kde srbští vojáci dělali všechno pro to, aby konvoj neprošel. Kontrolovali čísla osobních kart OSN, čísla zbraní, čísla vozidel, prostě hledali všechno pro vrácení tohoto konvoje zpátky. Nenašli nic, tak jsme mohli pokračovat v cestě. Po dvou hodinách jsme dorazili do Rogatici, kde byl další check point Srbů. Tentokrát se tam dostavila i policie, vojsko a vysocí srbští představitelé. Srbové žádali ještě více podrobností, bylo to úmorné a nekonečné. Už se začínalo stmívat a tak náš kapitán přikázal, že tady na tom místě budeme nocovat. Zabezpečili jsme svůj sektor přes noc a na druhý den ráno se naši velitelé snažili objasnit důvod tohoto konvoje a museli vyjednávat. Neúspěšně. Museli jsme odbočit ve směru do Sarajeva a vrátit se s neúspěchem na letiště.

Srbové si dělají, co chtějí, ale právě u naší jednotky bystře pochopili, že nás nemusejí moc provokovat a my můžeme kdykoliv, dokonce s radostí, vyměnit modré barety za naše prestižní zelené, které jsme měli vždy všichni v boční kapse kalhot. Přesto se situace napínala do krajností. Srbové zvýšili ofenzívu a na letišti jsme to poznali také. Každý týden bylo nejméně sedm mrtvých a hodně raněných. Když se to dalo, odváželi jsme raněné na naši ošetřovnu, dali trochu dohromady a odvezli na správné místo. Mrtvé osoby jsme nakládali do našich vozidel a nebylo to nic příjemného. Každé mrtvé tělo vlastně znamenalo střípek naší prohry, kus naší bezmoci, kterou už nejde napravit. Byli jsme zde nasazeni abychom pomáhali.

Čím dál víc se začínalo mluvit o demilitarizaci. Já osobně jsem se podílel jako tlumočník na dosti vysokých jednáních, například francouzského generála Morillona. Měli jsme možnost se kouknout zblízka na pozice znepřátelených stran, odhalit minová pole a hlavně vidět zblízka, co přináší válka. Vše je zničeno a rozbombardováno, lidé nejsou lidé.

Pokračování za týden…

Z důvodů ochrany soukromí YouTube je potřeba načíst vaše oprávnění. Pro více informací prosím navštivte naše Obchodní podmínky.