2. Díl

Srbové  této taktické výhody využívali a snažili se likvidovat všechny, kteří se pokoušeli přejít tuto neutrální plochu, hlídanou jednotkami OSN. My jako modré přílby, jsme tedy měli zabránit masakrům. Chytali jsme narušitele a převáželi na výchozí pozice s tím, že se střílelo jak po nás, tak po všem, co se na letišti pohnulo. Dneska zrovna vybuchl minometný granát cca 20m od vstupní brány uvnitř našeho objektu a dva naši byli zraněni, jeden těžce a druhý lehce. Poté přišla zpráva, že se Srbové omlouvají, že to byla pouze regulační střelba. Bylo naprosto normální a pravidlem, že jsme zde byli bombardováni a odstřelováni. Označení našich pozic prapory OSN naprosto nikoho nevzrušovalo, muslimové i Srbové vždy pouze argumentovali, že jde o pouhé zaměřování jejich zbraní. Sice jenom zaměřovali, ale my už měli první raněné. V žádném případě nám nebylo povoleno opětovat palbu. Jsme přeci jednotky OSN!

Naše další mise i mimo jiné spočívá zde v Sarajevu v eskortu všeho humanitárního materiálu přivezeného z celého světa. Eskort novinářů a všech, kteří se o tento problém zajímají. Poprvé, když jsem eskortoval druhého ministra Bosňaků do Sarajeva, jelikož toho prvního zastřelili přímo v jednom transportním vozidle OSN, měl jsem i možnost poprvé na vlastní oči spatřit tuto zpustošenou oblast ve válečném konfliktu. Žádný příjemný pohled, mohu vám říct, to nebyl.

Náš denní program vypadal během, těch šesti měsíců asi takhle: v 6.20 umístění transportéru na check point na Stup (1 transportér VAB + 1 družstvo), v 7.00 kontrola letištní plochy, v 7.30 transport srbských inspektorů do měst Lukavica, Voikovici, Ilidza. 1 VAB trajekt 45 minut, 8.30 výjezd kontrolních vozidel do Dobrinje, Nedarici, Ilidzy, Butmiru. V 9.00 humanitární konvoje do Dobrinje, Ilidzy, Butmiru, plnění vodních nádrží. 10.00 kontakt na PTT OSN hlavní štáb v Sarajevu, ve 13.00 návrat humanitárních konvojů a vozidel s vodou. V 16.00 návrat inspektorů, v 17.00 uzavření průjezdního check pointu Stup a začátek nočního zabezpečení letiště, zvaného TARMACK. A mnoho dalších služeb mimo povinnou rutinu.

Našel jsem si v naši obytné zóně i jedno místečko, které jsem si upravil pro cvičení. Sice moc volných chvil nebylo, ale i přes to jsem se potřeboval odreagovat a přijít na jiné myšlenky. Zavěsil jsem si boxovací pytel, udělal činky z betonu, jelikož o krásném fitcentru, jsem si mohl nechat jenom zdát. Je 17h00 a já jdu na noční službu. Jezdíme po letištní ploše v obrněném transportéru VAB. Celá plocha je zabarikádována ostnatými dráty, které mají omezit pohyb narušitelů. To byla naše mise těch celých šest měsíců. Byl tady trochu chaos, protože jsme nevěděli, kdo je kdo a procházelo nám tudy naprosto všechno. Lidé z Butmiru chodí do Dobrinji pro jídlo, léky a kvůli návštěvám rodinných příslušníků a ti zase chodili za nimi pro vzájemnou výpomoc. My jsme museli každého z nich zastavit, vrátit do výchozích pozic a pořád dokola říkat  “nesmíte, zakázáno!” Účelné to dvakrát nebylo.

Nás navigovala termická kamera, umístěná na kontrolní věži. Udávala nám pozice přecházejících lidí, všechno se registrovalo a zapisovalo. My jako modré přilby, jsme se cítili jako zajíci na lovu, když myslivci na nás střílejí ze všech stran. Však hned při první službě jednoho kolegu, když utíkal za přecházejícími lidmi, zasáhli ho přímo do dlaně. Byl převezen okamžitě na ošetřovnu. Byli jsme si vědomi toho, že ti obyčejní lidé nemohou za to, co se kolem nich děje. Kolikrát jsme přivřeli oči a některé převezli, kam potřebovali. Třeba jako jednou večer, když jsme chytli šest starších žen mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Plazily se v blátě jako partyzáni, s ruksaky plnými šatů a věcí. Neměly žádné náboje ani zbraně a tak jsme se jen zeptali jako v taxíku, kam to bude a převezli jsme se. Ony nám za naši ochotu zpívaly po čas převozu lidové písně a při výstupu nás zlíbali, jako naše mámy. Jsme přeci jenom lidé! Vždy mám z toho špatný pocit, jelikož chytáme děti dospělé, staré, raněné a i mrtvé, které chtějí přenést na druhou stranu, aby je mohli čestně pohřbít.

Srbům se to samozřejmě nelíbilo a pro každý večer umístili několik odstřelovačů pro přímou likvidaci narušitelů. Odstřelovač nekoukal na věk ani na pohlaví, likvidoval naprosto vše. Kolikrát se stalo, že lidi kolem nás padali. Kulky lítaly tak blízko, že jsme měli sakra štěstí,  že nás taky nedostali. Brzy jsme měli na starosti tyhle osamělé střelce najít a taky se stávalo, že i já jsem odpovídali povolenou střelbou na skrytého střelce. Další signál z kontrolní věže, na páté hodině máte skupinu lidí, ihned ZASTAVIT! Jedeme na místo otevřeme dveře transportéru a v naší blízkosti přímo před očima lidé padají jeden po druhém. Je černá tma, žádné světlo, jelikož to by byla pouze výzva pro střelce, zastřel i mě. Jdu k jednomu a snažím se mu pomoct, cítím jeho bezvládné tělo a vidím, že jde o muže kolem 70 let. Pomáháme naložit jeho tělo a já ještě říkám počkejte má tady beranici. Vezmu ji do ruky a zdá se mi nějak těžká, posvítím do ní a přešla mě chut‘, byl tam mozek toho starého pána. Tyto večerní služby byli na denním pořádku, bylo mi 23 let. Pokračování příště……