Vstup do Cizinecké legie není rozhodnutím, které se zakládá na pohodlí, očekávání uznání nebo hledání krátkodobého dobrodružství. Je to vstup do prostoru, kde jedinec ztrácí svou dosavadní identitu, a vědomě ji vystavuje očištěnou od iluzí, kulturních podmíněností i očekávání.

Počátkem roku 1991 jsem jako mladý muž narazil na článek v tisku informující o odjezdu jednotky CRAP (Commandos de recherche et d’action en profondeur) do války v Perském zálivu. V oné chvíli se cosi zásadního a vnitřně ve mně zlomilo, jako by se sám smysl začal formovat ve slovech, která mě vyzývala: „Teď je ten čas. Jdi.“

Dne 7. května 1991 jsem odcestoval do Francie. Ve Štrasburku, na lavičce u Rýna, jsem snědl poslední jídlo z domova a symbolicky se rozloučil s civilním životem. O dva dny později, 9. května, jsem podepsal předběžnou smlouvu s Cizineckou legií. Tímto okamžikem započala transformace, jejíž rozsah jsem tehdy nemohl tušit.

První týdny v 1RE Aubagne byly laboratorní fází této změny, fyzickou i psychickou filtrací jedince. Identita byla redukována na číslo „Mle. 180 640“. Jméno ztratilo význam, nacionalita byla irelevantní. Osobní autonomie se rozplynula ve prospěch nově vznikající kolektivní jednoty. To vše bylo doprovázeno každodenními pracovními úkoly, fyzickou zátěží, testy a neustálým pozorováním. Prvotní kontakt s legií bývá nekompromisní, ale právě proto je tak autentický, učí vás mlčet, jednat, vnímat prostor bez zbytečných slov.

Zkušenost služby ve Francouzské cizinecké legii nelze zredukovat pouze na vojenský výcvik. Jedná se o komplexní kulturní a existenciální přechod, při němž zde dochází ke konfrontaci se smrtelností, disciplínou, vůlí a hodnotovým vakuem, v němž si člověk musí znovu definovat své „proč“.

Dnes, po 34 letech, mohu s jistotou říct, že šlo o iniciační proces, který hluboce ovlivnil všechny oblasti mého profesního i vnitřního života. Jako zakladatel dnešní výukové platformy Filozofie bezpečnosti, dnes rozvíjím hodnoty, které byly formovány právě v těchto podmínkách, disciplína, vnitřní klid, schopnost nést odpovědnost a vědomí hranic, jak fyzických, tak těch morálních.

Moje chronologie není pouhým sledem uniforem. Jedná se o záznam proměny lidské bytosti pod vlivem struktur, které vyžadují absolutní přítomnost, oddanost a pevnost charakteru:

­ 1991 – vstup do systému, kdy odvaha, nejistota, začátek vnější i vnitřní proměny.

­ 1992 – přijetí základní identity legionáře, soužití s disciplínou.

­ 1994 – vyznamenání, nástup odborné a velitelské zralosti, vstup do GCP.

­ 2003 – plná velitelská role, přijetí odpovědnosti za druhé.

­ 2022 – návrat k zálohám jako reprezentant legionářských tradic, nositel paměti.

­ 2025 – veterán, autor, mentor. Sjednocení vojenské zkušenosti s filozofickým přesahem.

Tato trajektorie je zároveň paradigmatem, který stojí za rozvojem oboru Filozofie bezpečnosti. Nejde o filozofii míru či války, ale o hlubokou reflexi vnitřní stability v podmínkách nejistoty.

Legie nás učí, že skutečná svoboda nevzniká zvolněním pravidel, ale jejich dobrovolným přijetím. A že mír v sobě nenese ten, kdo se vyhýbá boji, ale ten, kdo jím prošel, nezahořkl a hlavně pochopil.

Stanislav Gazdik, Ph.D.