3. Díl

Bývalo tu až mínus dvacet i více. Do našich povinností patřily, také převozy mrtvých na hřbitovy podle národností. Aby se katolíci dostali na svůj hřbitov a muslimové také. Nebylo to nic příjemného, asi bych se nikdy k pohřebákům nedal. Jeli jsme opět do Sarajeva na PTT building. Je to budova, kde jsou umístnění novináři a všechny velké ryby, které koordinují zdejší situaci. My jsme měli za úkol, čekat až nás zavolají na něco, nebo někoho eskortovat. Zavolali nás tentokrát pro eskort k Srbům, nakládali jsme jejich mrtvé do našich kamiónů, které potom odjeli, kam to však nevím.

Při večerní službě na Tarmaku, mi přišla celá jedna četa bosenských bojovníků. Mířili na mne několika protitankovými střelami a křičeli, že musejí jít na druhou stranu, že mají raněné. Já jim klidně řekl, že to prostě nejde. Jestli těch raněných nechtějí mít víc, ať jdou zpátky. Dohadovali jsme se pěkně dlouho, ale nakonec se otočili a odešli. Za tu dobu jsme si tady už vydobyli svou profesionalitou nějakou reputaci, takže kolikrát opravdu stačilo jenom domluvit. Další den jsem měl docela divoký, skončil jsem noční službu v 7h00 ráno a ihned jsem zaútočil na druhou. Tentokrát šlo o identifikování střel z určeného sektoru. Museli jsme zapisovat každou střelbu a její směr i ráži, a bylo dnes ve střelbě docela rušno.

A je to tady, přišla chvíle, které se každý z nás vyhýbal a na kterou nechtěl myslet, „Setkání se smrtí“. Byl jsem na stráži 11/02/93 a něco kolem 13.20 slyším svištět minometný granát. Bylo to tak blízko, že jsem radši šel k zemi. Za chvíli slyším výbuch, spadlo to několik metrů ode mne. Myslel jsem, že to mám za sebou. Ne, nebyl jsem to já. Minometný granát spadl přímo k nám do sektoru na jeden náš transportér. Naši kluci zrovna na něm pracovali pro příjezdu z eskortu. Tři z nich byli těžce zraněni, jeden měl přetrhnutou tepnu na noze, druhý měl vytrhnutou část čelisti a ten třetí vyvázl z těžkým šokem. Je to již náš desátý zraněný tento měsíc. Jsme zde všichni velice podrážděni a také chceme již opětovat palbu a ne jenom nechat po sobě střílet. V ten černý den zahynul můj slovenský kamarád Rastislav B. a druhý kolega, Polák, ztratil nohu. Třetí byl těžce zraněný. Je to krutý výsledek humanitární pomoci!

Začala narůstat mezi námi nervozita. Dá se říct, že se objevovala i nenávist vůči všem okolo, kteří se nacpali do téhle války. Bylo to hodně tvrdé. Voják přece cvičí, aby zneškodnil nepřítele, ale jen zřídka ho někdo připravuje na to, že se po něm bude jenom střílet ze všech stran a on nesmí ani odpovědět střelbou, protože má modrou přílbu. Na co je potom veškerý náš výcvik, když tady trčíme jako na pouťové střelnici? Byla to nesmírně náročná a psychicky vyčerpávající doba.

Dnes další služba, tentokrát najít odstřelovače. Již víme z jakým pozic střílejí, ale opět nemáme žádné povolení ke střelbě. Jenom tento týden zabili sedm lidí a mnoho dalších těžce zranili. Dnes k nám dorazila skupina čtyřiceti zraněných dětí, které budou čekat na převoz do Francie. Byli to děti z Bosny a Hercegoviny. Na druhý den ráno jsme dělali čestný doprovod k letadlu padlému kamarádovi Rosťovi Benkovi, chlapec z Povážské Bystrice, který letěl zpět do Francie. Kolik nás ještě bude, přišla myšlenka?

A je tady další den. Mám toho plné zuby, přiznávám. Mám dva dny po sobě 24h službu, dnes jsem měl službu i v kuchyni. Tato služba je od 8h do 22h. Služba v kuchyni nebyla nikdy tou dobrou a vyhledávanou. Člověk je celý den na nohou a nemá ani čas si odskočit. Dnes zde byla i návštěva Francouzského a Egyptského generála, takže jsme kolem nich lítali k jejich spokojenosti. I přes tuto všechnu únavu, jsem si našel malinkou chviličku pro sport, dobíjím tím baterie. Rychlá sprcha a zpět do služby. Noční služba od půl noci do sedmi rána a od sedmi do sedmi dalšího dne navazuji na další službu. Asi si člověk říká, jak to zvládáme? No pravda je, že zde se nás na to nikdo neptá! Tady se člověk nemá čas ani „pardón“ pořádně vysrat. Takže, tak je to tady v tomto bordelu.

Pokračování za týden..