Rodinný příběh

Vše začalo při mém začlenění se do civilního života a poznáním mojí dnešní manželky Jany. Při mém návratu z cizinecké legie jsem se rozhodoval, kde se usadím a volba byla mezi dvěma městy, Brnem a Prahou. Vždy se mi líbila Praha a tak mé rozhodnutí bylo rychlé. Těsně před ukončením mého kontraktu v legii jsem požádal moji mámu, aby mi našla nějaký byt k pronájmu v Praze. Máma byla šikovná, byt mi našla na Chodově nedaleko vodní nádrže Hostivař. Já jsem tedy mohl naložit své auto se všemi suvenýry a přijet přímo do nového zázemí. Docela rychle jsem se zabydlel, ale problém byl v tom, že jsem nikoho neznal a začal jsem pociťovat samotu. Nachodil jsem Prahou nespočetně kilometrů přes den, to mi nevadilo a už jsem se již zmínil, že Prahu mám moc rád. Mým tajným přáním, bylo potkat někoho, s kým bych mohl založit rodinu a užívat si rodinného života, na který mi v legiích nezbylo mnoho času.

Po krátké chvíli jsem poznal přes jednu kamarádku Janu a náš vztah se začal prohlubovat. Za nedlouhou jsem se opět stěhoval a to na Letnou, kde bydlela Jana. Poznal jsem blízké od Jany a začal si zvykat na civilní život. Seznámil jsem se také s tetou Jenkou, která svých chováním, jednáním a vystupováním patří k lidem kouzelným a dnes jsem rád, že ji mám, jelikož není mnoho takových lidí. Naše seznamování bylo velice rychlé, tetě se líbilo, že mluvím francouzsky a tak jsme si vždy krásně poklábosili. Já si jenom musel zvykat na chování pražských žen, na které si asi nikdy nezvyku. Prvním takovým humorným příběhem na začátku s tetou Jenkou bylo, že potřebovala odvést k paní doktorce na estetickou úpravu. Jana mě požádala, zda-li bychom ji odvezli? Samozřejmě jsem se nabídl, že není problém. Tetu jsem odvezl i přivezl, a po mém návratu domů jsem se vysypal do postele. Janě jsem řekl, že ani moje čtyřměsíční bojové nasazení, mě nedokázalo unavit tak jako několik hodin s tetou a usnul jsem. Dalším humorným zážitkem bylo, když po další návštěvě u tety mi Jana říká, mám pro tebe super rodinný kšeft! Teta potřebuje zasklít jeden obraz a ptá se mě, jestli to pro tetu neudělám? Prvně jsem se zeptal, o jaký obraz jde a tak dále, prostě chtěl jsem získat maximálně informací, abych si nenaletěl. Jana mi říká neboj to je takový obraz pod paži, nic těžkého, potřebuje jenom znovu zasklít. Tak při naší další návštěvě na mě obraz čekal v předsíni. Super pod paži se nevleze, takže teď půjdu přes celou Letnou s obrazem před sebou a budu se obávat, ať do něj neudělám nějakou díru. Obraz jsem přinesl domů a poté jsem ho odnesl do opravny, kterou jsme měli nedaleko pod domem. Po určité době jsem opět obraz vyzvedl přinesl domů a čekal na další domluvenou návštěvu. Teta již netrpělivě očekávala svůj obraz, a tak jsme ji museli opět navštívit. Jelikož si myslí, že znám dobře Prahu, hned říkám Janě půjdeme pěšky, Jana na mě koukne a říká pojedeme tramvají, jsou to dvě zastávky.  Já na to, je to hloupost jet tramvají, ještě se s obrazem něco stane. Jana opět neboj bude to OK. Jdeme na tramvajovou zastávku a čekáme na tramvaj, 5 minut, 10 minut, 15 minut, to už říkám Janě, už bych tam byl, tam i zpět pěšky! Tramvaj přijíždí po 25 minutách a to jenom jeden vůz, který je narvaný jako sardinky v plechovce, kouknu na Janu a říkám; Pa! sejdeme se u domu tety, jdu pěšky opět přes celou Letnou s obrazem před sebou. Člověk, když se vrátí z vojenského prostředí, tak musí hodně nahlas rozdýchat tyto civilní chaotické situace, na které není zvyklý. Samozřejmě teta byla nadšená, krásně poděkovala za opravený obraz, a to člověk už nemá ani sílu si na něco stěžovat.

No a na další zážitek, na který s humorem dnes vzpomínám. Jana mi sděluje, že nás pozvali na oběd její rodiče i naši tetu Jenku, a že jí odvezeme také! Říkám si, proč ne však to není takový problém a máme to po cestě. Přijedeme k domu a čekáme na tetu až vyjde z domu. Otevřou se dveře a teta má na sobě kožich! Z jakého zvířete byl to vám dnes nepovím, protože mi zrudly oči při představě, že mi půlka kožichu zůstane v autě, až teta vystoupí. Ptám se Jany, proč si teta bere kožich na vesnici? Odpovědi jsem se nedočkal a na tetu při nástupu jsem se svými krvavými očima podíval, ta dostala strach nastoupit. Odjeli jsme a při jízdě tetu zpovídám protože, jsem stále nepochopil, proč má ten kožich. Odpověď‘ jsem dostal, že ho chtěla jenom vyvětrat, že už prý byl dlouhou vysel někde ve skříni. Měl jsem rychlou odpověď a to, ale to mi ho zůstane půlka v autě! Po té jízda pokračovala jako bychom jeli při mých vzpomínkách v bojovém nasazení do akce, kdy se každý soustředí na svojí práci. Tentokrát jsem měl neustále na vědomí, jak budu čistit několik kilo kožichu, který se zapíchne do sedaček auta. Teta po mém krvavém pohledu, asi radši nechtěla atmosféru více hrotit, a tak jsme po chvíli dorazili k rodičům. Při vystoupení z auta, jak jsem si myslel zůstala půlka kožichu zapíchnutá v sedačce auta a já se z toho vzpamatovával ještě asi 20 min. Seděl jsem v autem a nevěřícně kroutil hlavou, moje myšlenka byla, kde to jsem, co to je za svět! To jsou reakce legionáře po 15 letech, který se chce usadit v civilním životě. Po obědě se mě teta ustrašeně ptá, jestli ji odvezu domů?  Já na to ano, ale pod podmínkou, že kožich bude uzavřen v igelitu! Teta nafasovala náhradní bundu od tchýně Marie a já ji mohl odvézt domů. Tak se i stalo a já se dnes všem těmto zážitkům a rodinným kšeftům jenom směji a říkám si, že moji rodinu bych nevyměnil za nic na světě a tetu Jenku mám moc rád.