Z dynamiky aspirací, frustračních stavů a z celkové emocionality sportovní činnosti vyplývají agresívní prvky sportovní oblasti. Kořeny těchto jevů už byly naznačeny při popisu afektu vzteku a následků frustrace. Psychologie sportu neužívá pojmu agrese v pejorativním smyslu, jak je běžné např. v „diplomatickém“ významu pojmu. Z hlediska psychologického pojetí sportovní činnosti je agresivita ve sportu chápána jako neodlučitelná součást sportovního boje. Etymologicky znamená agresivita útočnost a bez té se sportovní bojovnost neobejde. V běžných sociálních normách je agresívní chování odsuzováno a sankcionováno, ale sport představuje snad poslední oblast společensky schvalovaného agresívního chování, kde je ovšem agrese ritualizována, schematizována, symbolizována a rovněž vítězství dosažené pomocí agrese je symbolické.

Za agresivní chováni ve sportu je považován akt, jehož cílem je poškodit objekt agrese. Opakem agrese je afiliace, tj. laskavé, péčovatelské a ochraňující jednání. Agresívní chování ve sportu je velmi pestré. Liší se objektem agrese, jejími příčinami a způsobem provedení. Tyto znaky slouží ke klasifikaci agresí ve sportu.

Podle objektu agrese se alternativně mluví o autoagresi a heteroagresi. Příkladem autoagrese jsou sebevýčitky, sebeobviňování sportovce, vnitřní násilí při posilování a při vytrvalostních výkonech, které může vést i ke skutečnému sebepoškození. Heteroagrese je ve sportu představována útokem na soupeře, ale třeba i na přírodní překážku, sportovec útočí např. i na činku, laťku, vzdálenost apod.

Podle příčin rozlišujeme agresi vyvolanou emočním prožitkem až afektem vzteku a agresi mstrumentální, tj. pouze racionální, bez účasti intenzívní emoce. Většina agresí ve sportu je emocionálních, mají vyprovokovaný charakter (např. odvetné opatření), ale časté jsou i agrese taktické, bez hněvu a vzteku, kde je poškození protivníka v rámci pravidel prostředkem k dosažení sportovního vítězství. Emocionální i instrumentální agrese se ve sportu málokdy vyskytují v čisté podobě, není to ani žádoucí. Příliš emocí v agresívním chování sportovce může vést k nezvládnutelnému afektu s konfliktním koncem a naopak agrese bez emocí je příliš »chladná“ není to opravdová sportovní bojovnost s mobilizováním, nasazením všech přípustných prostředků.

Podle způsobu. provedení se agrese bohatě alternativně členi: podle provádějícího orgánu, podle směřování k objektu agrese, podle časové posloupnosti agresívního aktu a podle míry adaptovanosti agresívnílio jednání.

Podle orgánu mluvíme o agresi verbální a fyzické. Verbální ubližuje slovním projevem (např. nadávka rozhodčímu), fyzická znamená použití tělesné síly při napadení  (např. odstrčení soupeře).

Podle směřování k objektu agrese rozlišujeme agresi přímou, nepřímou a přesunutou. Přímá, neboli otevřená agrese je ve sportu nejčastější. Patří sem boj s protivníkem, kterého poškozujeme tím, že mu bráníme zvítězit. Objektem nepřímé agrese jsou hodnoty, které mají pro vlastní objekt agrese zvláštní význam. Typickým příkladem je msta nebo pomluva. Ve sportu se tyto případy odsuzují. Příkladem může být útok fotbalových fanoušků na prázdné auto rozhodčího po zápasu s úmyslem poškodit je apod. Častější je ve sportu přesunutí agrese, kdy objekt agrese nemusí mít nic společného s podnětem, který agresi vyvolal, většinou je pouze „při ruce“.

Z hlediska vnějšího pozorovatele je přesunutá agrese nesmyslná a je sociálně odsuzována. Z psychologického hlediska má ventilační účinky. V“této souvislosti se používá metaforické úsloví „vylil si na tom zlost“. Dochází k tomu tehdy, když je objekt agrese nedostupný prostorově, časově, morálně či sociálně. Např. hokejista po oznámení, že je vyloučen, udeří hokejkou do ledu, protože rozhodčího ani protihráče nemůže po odpískání přímo napadnout.

Z časového hlediska může být agrese následná a odložená. Následná je pro sport typická. Je to akt reflexívně reaktivní a vzniká jako odpověď na agresívní podnět protivníka. Typická je např. v úpolech. Jestliže sportovec agresívní odpověď záměrně dočasně utlumí a s odpovědí počká, vzniká agrese odložená. Motivy odložení jsou většinou racionální povahy, jsou součástí taktiky boje, když sportovec ví, že následná agrese by neměla nadějina úspěch. Např. předjetý lyžař běžec se „veze“ po rovině za soupeřem, protoze si je vědom méně výhodného vlastního namazání, a čeká na stoupání, kdy agresívně nastoupí a znovu převezme vedení.

Kritérium adaptivnosti agresívního chování je ve sportu velmi důležité. Na jednom pólu stojí afektivní,přímočará, nezvládnutá agrese, nevyhovující pravidlům sportovního boje. Na druhem pólu je agrese socializovaná, tj. přizpůsobená sociálním normám. Mezi klasické socializované agrese patří intriky, ironie a socializované jsou vlastně všechny pravidly přípustné sportovní agrese. Zvládnutost agrese ve sportu tedy záleží na její přípustnosti z hlediska pravidel a přiměřenosti ve vztahu k situaci. Např. zesměšňování soupeře pravidla nepřipouštějí, a i když jde o socializovaný prvek agrese, není to ve sportu agrese adaptovaná a přiměřená.

Dělící kritéria agresívního chování ve sportu se mohou kombinovat, a tak vzniká rozmanitost hodnocení a mnoho psychologických zvláštností. Někdy vzniká nedorozumění z významu samotného pojmu. Ve sportu se pojem agrese nemůže chápat stejně jako např. ve vojenství. „Hrát agresívněji“ znamená útočněji, s větším tlakem na soupeře, bojovněji, s větším volním „nasazením“. V laickém zúženém pojetí neinformovaných diváků je často chápáno hruběji, bezohledněji, má se na mysli přímé fyzické ublížení, prostě „musíme je zmlátit“.

Agresivita sportovce je podmíněna konstitučně a v tom je její nepřímý dědičný podíl. U mezomorfů byl prokázán větší výskyt: agresívních reakcí než u jiných somatotypů. Roli zde hraje také temperament. Cholerik je zpravidla agresívnější než flegmatik. Význam mají i další trvalé rysy osobnosti (impulsivita, radikalismus), které jsou už formovány spíše výchovou v ontogenezi člověka. V ontogenezi se agresivita formuje učením. Především byl dokázán vliv nápodoby. Surově trestaní jsou agresívnější. Úspěšná agresívní reakce se v průběhu sociálního učení podmiňuje z vnitřních (uspokojení, redukce emočního napětí) a z vnějších (úspěšné dosažení cíle) důvodů. Tak je agresivita sportovce odvozována z určitých typů jeho sociální zkušenosti.

Agrese je posílena předpokladem úspěšnosti a naopak předpokládaný trest agresi tlumí. Při boji proti agresi hrozbou trestu je třeba si uvědomit, že není tlumena příčina agresivity (zpravidla emoce hněvu, vzteku), ale pouze projevy. Emoční příčiny se pod hrozbou trestu mohou naopak kumulovat.

Ve sportu se tlumí především agrese nezvládnutá, neadaptivní. Ostatní agrese ke sportu patří. Z hlediska duševní hygieny je zvládnutá agrese prospěšná. Redukuje napětí a obnovuje duševní rovnováhu. Sportovní agrese mají širší význam, který přesahuje hranice sportu.

Ve sportu se agrese usměrňuje (kanalizuje) ve směru vzestupu motivace k činnosti, k „zakousnutí se do problému“, k překonáváni překážek. V tom je ukryt určitý výchovný potenciál sportu.

Dnes stoupá agresivita v chování lidí, zvyšuje se kriminalita a to zejména v oblasti násilných a trestných činů, proto je zapotřebí umět ochránit sebe a své blízké v rámci nutnosti. Popularita tradičních bojových umění a sportů jako je karate, judo, box, se pomalu snižuje a naopak stoupá poptávka po rozličných sebeobranných systémech. Důvod je zřejmý, tyto systémy jsou přizpůsobeny dnešní ulici a době a již po pár lekcích je člověk schopen reagovat na napadení adekvátní obranou. Na rozdíl od zmíněných bojových sportů a umění, u kterých převažuje buď tradiční, nebo sportovní stránka a jejich reálné použití v praxi je možné většinou až po několika letech tréninku.

Hlavní filozofií PRO DEFENCE je znalost menšího počtu technik, které však jsou cvičeny důkladně. Nedostatek času v dnešní uspěchané době ani neumožňují adekvátně se naučit větší množství technik. Frekventant jich zná sice méně, ale za to je umí použít vždy bezchybně a za jakékoliv situace.