Jako se dítě musí vyvinout, aby mohlo být vychováváno, musí se také jeho osobnost nejdřív rozvinout, než se může podrobit výchově. A tady už začíná nebezpečí. Máme co činit s čímsi nedozírným.
Nevíme, jak a kam se vznikající osobnost bude vyvíjet a už jsme se dost poučili od přírody i skutečnosti světa, abychom byli právem trochu nedůvěřiví. Křesťanské učení nás dokonce vychovalo ve víře v prapůvodní zlo lidské povahy. Ale dokonce i ti, kteří se už křesťanského učení nedrží, jsou přirozeně nedůvěřiví a úzkostliví, pokud jde o možnosti, které jsou uloženy do jejich základů. Dokonce i tak osvícení materialističtí psychologové jako Freud, nám předkládají velice nepříjemnou představu o dřímajícím pozadí lidské podstaty a o jejích propastech.

Přimlouvat se za rozvoj osobnosti tedy už samo o sobě znamená skoro odvážlivost.

Lidský duch je však plný zvláštních protikladů. Velebíme “posvátné mateřství” a ani nás nenapadne, abychom je činili zodpovědným za všechna lidská monstra, jako jsou nebezpeční zločinci, nebezpeční duševně choří, epileptici, idioti a mrzáci všeho druhu, kteří přece také byli zrozeni. Zmocňují se nás však velice těžké pochybnosti, když máme lidské osobnosti dopřát svobodný vývoj. “Pak by přece bylo možné všechno,” říká se. Nebo se znova ohřívá hloupá námitka “individualismu”. Individualismus zatím nikdy nebyl svobodným vývojem, nýbrž nepřirozenou uzurpací, nepřizpůsobenou, impertinentní pózou, která svou prázdnotu často už při nepatrných potížích dokazuje zhroucením.

Vždyť ten, kdo objevuje novou cestu k vyšší jistotě, je nakonec také hrdina, vůdce a spasitel.

Všechno by se mohlo přece nechat při starém, kdyby nová cesta bezpodmínečně nepožadovala své objevení a kdyby lidstvo nebylo stíháno všemi ranami. Neobjevená cesta v nás je jako něco psychicky živoucího, to, co klasická čínská filozofie nazývá “tao” a srovnává to s vodním tokem, který se neúprosně ubírá ke svému cíli. Být „v tao“ znamená dokončení, celost, naplněné poslání, začátek a cíl a úplné uskutečnění smyslu bytí, který je věcem vrozen.

Podle mě v současné době nestability ekonomiky a politické krize se více nežli kdy jindy ukazuje potřeba pevného bodu. Pevného bodu pro dnešek s návazností pro budoucnost. 
Ztráta důvěry v současný společenský i politický systém není nahodilá, ale systematická. Lidé jsou dnes a denně svědky toho, že ti, kterým dali svou důvěru a hlas, předvádějí cokoliv s jediným cílem – udržet se u moci.

Je evidentní, že moc je návyková.

Jsme svědky deziluze, že vinou vadného politického systému už nelze se nechat zastupovat slušnými lidmi s pevnými morálními zásadami, nelze se tedy divit příklonu jedince k jiným hodnotám. Hodnotám, které nenacházím-li v přítomnosti, musím hledat v historii s přesahem do dneška, a ještě lépe do budoucnosti.

Je nutné tvořit architekturu s důrazem na detail a pevné základy elity. Nemít žádné střední nebo nižší vrstvy, ale každý ať‘ si buduje svou pozici a ať jsme si všichni rovni. Kdo cítí totéž a srdce mu říká, že chce být součástí našeho týmu, tak se i stane. Většina lidí žije pouze na bázi své mysli, což je minulost a budoucnost neboli bylo a bude. Je nutné žít v přítomnosti, dělat co člověka baví, být kreativní, a hlavně se chytit proudu a získat příležitost k učení se a zdokonalení svých hodnot. IAODG je srdce, které říká dnes a teď’.

Zpět Příběhy